Jsou dny, kdy jsem na pěst, asi jako každý smrtelník. Z postele vylezu špatně naladěná (mírně řečeno), a důsledek zlého živého snu se se mnou vleče po celý den: jsem hnusná na koníky, na svoje děti... dokonce i na sebe. Dnešek bych si mohla zarámovat a PrintScreen hodit na net jako odstrašující příklad. Všechno je mi líto dvojnásob více než kdykoliv jindy, místo vtipů ze mne leze jedna vydařená jízlivost za druhou... v Berlíně se chystá Love Parade pod andělem, a já se místo v milionovém davu dál plácám v činnostech, na které prostě zřejmě nemám. Začínám mít takový nejapný pocit, že se historie trapně opakuje v můj neprospěch. Opět jsem pár dní před plánovaným distančákem zjistila, že moje zvíře není zdravotně způsobilé, a to kdo ví ještě, jestli jsem ho přípravou částečně neoddělala...
Jak hrozně moc bych si přála něco vyhrát, s mou vlastní herkou. Zúročit všechen ten čas, co jsem mu dala, všechno to živoření a odpírání, pro každý kousek pokroku. Ano, je hrozně fajn pocit sledovat, jak si dobře vede v parkurech, jak za sebou nechá pole o patnáct délek, jak ochotně soutěží i s dětmi, jak leckdy vytře zrak i mně, když se mnou vjede do westernového slalomu, který nikdy neviděl, a suverénně ho vyhrajeme... Jenomže všechny tyhle stužky jsou většinou jeho práce, ne moje. A když se konečně do něčeho naplno zakousnu a vložím do přípravy všechnu energii, elán a nadšení, tak se mi to těsně před akcí zhroutí, přesně jako příslovečný domeček z karet. A je fuk, jestli se ubulená s vlající nudlí pokouším najet kolmák anebo v těch největších parnech klušu s koněm na ruce kolem Vladaře, přestože je mi jasné, že moje alergoložka by z takového pohledu utrpěla srdeční zástavu. Neměla jsem se na ten distančák tolik těšit. Chvilku jsem měla smysl své práce s vytyčeným cílem a skutečně jsem tím naplno žila, ale více mi bohužel dopřáno nebylo. Zůstanu nohama na zemi, zůstanu looserem, zůstanu u vyhraných dostihů a jízd zručnosti v rámci Hubertových jízd, protože holt mám (naštěstí) šikovného koně.
Že by neštěstí ve hře, štěstí v lásce? Houby s octem, ani jedno. Zase a jenom hromádka sesypaných ambicí, lítostných emocí a na vrchu toho všeho ty protivné rajtky, které zřejmě plným právem tak strašně nerada nosím.
Všem, kterým jsem zkazila večer, se omlouvám.
Daja Swito
popláču si a bude to snad OK
Fino - léto 2002