Moby nejvíc, co se týče emocí Sázavafestu: o tom žádný pochyb. Ale tohle, tohle bylo eňo-ňuno. Být solventnější, nejspíš ty prachy obětuji. Pilot byl sympaťák, jeho stroj ještě větší, a mé věčné čučení do nebe opravdu nemělo nic společného s odchody mých oblíbenců na onen svět. Pilot a jeho asistentka mě doráželi hláškami typu „tři osoby plus odhadem 8 promile“, a samotné lety na zakázku mě bavily: sledovat, co všechno pasažérům pilot provede. A po každém luxusnějším manévru infantilní radost ze země... K sympatii k vrtulníkům tíhnu již od puberty, a ač se výšek bojím a létání se zatím úspěšně vyhýbám, tak do tohohle bych nejspíš šla. Upovídaný a humorný pilot, krásný stroj, a když provedení přistání pochválil za mými zády i náhodný chodec (nejspíš také pilot), nemuseli by mě přemlouvat ani vteřinu. Škoda, že majitelé modrých VIP pásek neměli let zdarma: ale to bych pro změnu nadávala, že nemám foťák.
Co mně ovšem dorazilo nejvíc, byla odpověď na otázku „Můžu si ho jít prohlídnout zblízka?“, kdy slečna za stolem odpověděla „tak tedy... ano, ale prosím vás, nesahejte na něj“. Můj záchvat smíchu byl na místě, protože navlas stejnou větu předříkáváme lidem, když se chtějí podívat na koně. U koní lze tuto prosbu pochopit: hajtra může kopnout, kousnout či dupnout. Ale vrtulník?:o)
draace
Vydržela bych se dívat klidně celý den.
Za zády live hudba ze stage, na obloze veselý stroj.
