V rámci odklízení následků (nejen) přírodní katastrofy jsem dostala od mého dítěte (ano, už jí je 19 let, asi bych opravdu měla přestat ji nazývat mým dítětem...) vytknuto, že kvůli mně mluví jako kanál a že ji matka během minulého víkendu několikrát sprdla za použití mých termínů. Prý „Co to je za slovo, tohle?“
Souhlasím, že vulgarita u ženy působí extrémně nechutně. Ale nesouhlasím s tím, že za to můžu já!:o) Já jsem snad přinesla do našich řad skloňování a časování nejnechutnějšího označení dámského přirození? Možná jsem strůjcem patvarů tohoto slova, ale jinak jsem v rozšiřování zcela nevinně.
A tak jsme s Nikolou vyhlásily soutěž, kdo „to“ během dne řekne méněkrát. A kdo vyhrál? Samozřejmě já, protože jsem soutěživá a šikovně jsem si inkriminovaný výraz nahradila slovem „číča“; sice mi bylo vytknuto, že to není „ono“, protože když já řeknu originál, má to údajně svou nenapodobitelnou osobitost a kouzlo.
Nicméně ani to se nevyrovná spontánnosti, s jakou vyslovila Móňa odpověď na můj návrh, že za každé sprosté slovo bychom mohly v rámci nápravy udělat dřep, přesně jako děti v táboře, kde jsme zrovna vozily na koních. Po udiveném pohledu z ní vypadlo jednoznačné „Ses asi pos*ala, ne teta?“
draace
Kdysi mě za fuj slovo napomenul tatínek, tak jsem popravdě odpověděla, že to je výraz pochycený od mého šéfa.
Můj tehdejší přítel to šéfovi nabonzoval, po flašce vína, a na šéfovo „Tak já vás učím mluvit sprostě, jo?“ jsem neměla připravenou pohotovou odpověď. Inu, stane se:o)