Závora. Taková ta věc, která číhá u vrátnic; akorát že tahle závora byla zvednutá. A jelikož za námi se chystalo z areálu vyjet auto, nešlo odolat myšlence slabomyslného vtipu (zavřeno, hahaha). Leč závora na ruční pohon nereagovala, a tak jsme po několika naprosto marných pokusech ji z vertikální polohy dostat do horizontální, přešly k elektronickému ovládání. Dva čudlíky plus něco, do čeho se tutově strkal klíč:“To je zamčený. To nepůjde!“ Velké zklamání v hlase.
„Třeba jo... Zmáčkni to!“
Kolegyně je totiž akční, akorát že výhradně teoreticky. Závora pozvolna klesá, a já si v duchu pokládám školáckou otázku, jestli bych i skočila z okna, kdyby mi to kolegyně řekla... No s mou fobií z výšek asi těžko. Závora však s dávkou vtipu nezůstala pozadu, protože pokus o návrat do polohy vertikální se jaksi míjel účinkem; ta věc prostě nešla zvednout. Jako tlačítko „STOP“ fajn, ale čeho STOP?
Smích. Neustávající smích... Tahání za kabely, pokusy otevřít kouzelnou krabičku, ze které trčela tlačítka. Verbální prosba k závoře... Verbální prosba spojená se šmrdláním dlaní o sebe... Verbální prosba obohacená zakázaným slovem. A jakože MY NIC útěk k autu: však oni si s tím pánové „nějak“ poradí. Asi:o)
Přijíždí dodávka a zpomaluje.
„To určitě jede sem!“ aneb kolegyně vtipná Sibyla.
„Který kretén!“
Aha, takže fakt jede. Proč mám v podobných situacích nutkání se zalykat vlastním smíchem?
„Dobrý den...“ (slušná holka vždy pozdraví) „to jsme vám mohly asi pomoct, že jo? Otevřít bránu.“ Snaha maskovat záchvat chechotu je marná, protože kolegyně se již dusí.
„No... já bych se tam stejně nevešel, holky, tak seďte... Nějaký debil si zase hrál se závorou. Tohle svět neviděl... To není poprvé! Který magor tohle tady takhle vymyslel?“
Čekala jsem hodně: manuálním zvedáním závory počínaje a voláním vrátného konče. Ale že řidič vytáhne z pod sedačky vercajk a vrhne se na závoru se šroubovákem, to tedy fakt ne. Ale jinak sympaťák, super se s ním kecalo; během rozebírání závory stíhal komunikovat nejen s námi, ale i s autem, které mezitím přijelo a na které jsme čekaly my dvě:“Musíte počkat, protože nějaký kretén si zase hrál se závorou!“
Na kolegyni je evidentně vidět, že ona ASI ví, kdo je tím kreténem. Mám neodolatelnou chuť zvednout ruku jako ve škole a říct „JÁ“, ale nejde to, protože smích je silnější. Šťoucháme do sebe ve snaze NESMÁT SE, ale marně. Mezitím řidič rozebírající závoru slovně přitvrdil, co se týče závorového záškodníka, a dál se nás vyptává: co tady děláme, odkud jsme... Sem tam se nám podaří nasadit normální tón a odpovědět, ale vesměs jde o pauzy v návalech smíchu, který po každé zmínce o debilovi, který si hrál se závorou, sílí. Krize!
Je po všem. Skrz slzy smíchu nevidím, takže de facto nevím, co řidič se závorou provedl. Po našem slušném „nashledanou!“ (huáááh... nashledanou třeba u jiné závory) řidič odvětí, že ještě pojede zpátky, že není třeba zdravit! Asi se mu líbíme. Asi by ho ve snu nenapadlo, kdo mu prodloužil pracovní dobu o deset minut.
Brečím smíchy, takže vytlačit ze sebe větu „Nezavírejte tu bránu, on hned pojede zpátky!“ je nadlidský výkon. Prostě to nejde! Nemám nejmenší tušení, o čem si posádka „našeho“ auta povídá, nelze reagovat ani na jejich „Čemu se smějete?“ Stačí se podívat na kolegyni a výbuch smíchu nanovo. Inu, jak málo stačí k radosti...
draace
Zmínka o kamerovém systému v objektu byla poslední kapkou.
Jestli smích opravdu prodlužuje život, bude ze mě vesele přestárlá důchodkyně.