ZDE) a nejednou se mi v prudkém kopci vybaví situace, kdy se kůň drápe nahoru a za mnou se ozve „tetaaa… Já Ti asi padám… kloužu…“ Monika seděla za mnou, a protože do sedla jsme se dvě nevešly, zbyla na Móňu pozice spolujezdce. Bobanovi s jeho 700kg váhy a 185 KVH byla nějaká teta Moňa na bedrech ukradená, ale Monice těch pár promile v krvi nikoliv, a až když seděla na kořeni ocasu, dospěla k názoru, že je asi něco špatně.
Nicméně dojely jsme v pořádku. Oprava: kůň nás v pořádku dopravil. Šlo o necelý kilometr lesem, tedy žádná dopravní komunikace, jen stromy, ticho, šero a naše hlasité veselí adresované rumu.
Colu já také můžu. Cola (i ta levná a hnusná z Tesca) je největší přítel práce, protože pokud ji popíjím, tak vyvíjím tempo neadekvátní ku fyzické kondici… Všímáte si, že píšu sračky? Pointou toho článku mělo být krátké shrnutí jedné z nejvýtečnějších rum-cola párty a jejích následků. Jala jsem se totiž plnit sliby a resty, a společná sledovačka The Yellow Submarine byla v pořadí první především proto, že po dobu těch tří let slibů jsem VHSku s filmem pravidelně zapomínala doma.
Mazácká noc. Jabkování modrých hnusáků, vyhulené songy George Harrisona a amatérský překlad (naštěstí ve formě titulků) nás pobavilo excelentně. Čím je ten film geniální? Právě tím, kolikrát si u něho divák řekne „ti museli fakt strašně hulit“. A songem „Hey, buldog“, protože ten je spolu s All you needs is love nejvíc z nejvíce.
Beatlemánie pokračovala do rána, neb cola na rozdíl od jiných ředidel neuspává: a tak že dopijeme i tu druhou flašku rumu, po dokumentu o rozpadu Beatles jsme přeladili (koncert Mig 27: Tančíííííím…)… Haranti za oknem šli do školy, za doprovodu mého KYŠ, KYŠ, KYŠ, a hodně často jsem se rozkecávala o This is it, páč jsem se hooodně těšila na odpolední promítání v Plzni.
Zvrat (pouze zvrat – tedy nikoliv zvratek) nastal při cestě na karlovarské nádraží. Plných sedm minut v buse MHD mě přesvědčilo o nutnosti si honem někde pořídit Kinedryl, protože práce mého žaludku notně připomínala taneční kreace Michaela Jacksona. Lékárna je naštěstí přesně mezi tržnicí a autobusákem, ale mé nadšení zpražila cena: odkdy sakra stojí Kinedryl 45 korun?!? Přece býval za 14,90Kč… A už jsem byla nasraná, protože jsem si byla jista, že ho někde v zavazadle určitě mám (ano, mezi kosmetikou skutečně byl), a když přijel autobus se zelenými pruhy, poslala jsem Frostovi zelenou SMS, neb nebylo pochybu, že já sama určitě zelená jsem, a určo to nebyl odraz zelených sedaček. Vzpomněla jsem si okamžitě na film „The fifth element“, který jsem během rum-cola párty nakousla především kvůli scéně „super zelené“, protože má situace byla ještě zelenější...
Autobus samozřejmě plynule nejel. Proč? Protože za každou zatáčkou číhali policajti se samopalem (o zběhlém plzeňském vězni jsem neměla tušení) a cesta do Plzně připomínala akční film. Požila jsem druhý Kinedryl v naději, že to bude lepší… a jenom půlku třetího, protože jsem se bála, že mě v Plzni budou muset ze sedačky odsekat, pokud bych vytuhla.