Je to sotva pár hodin, kdy jsem vedla debatu na téma „smysl a náplň života“, aneb jakou cestou se dát, aby finálním prožitkem nebylo přiznání sama sobě „ztratila jsem zbytečně tolik let života...“
Civilizace de facto vyměřuje určitý cíl, a to v podobě životní úrovně. Existenční žebříček je posuzován dle výše majetku: byt, auto, dovolená u moře, drahé oblečení... Někomu nestačí ke štěstí ani diamantový důl, někomu stačí chléb, voda a kůň na krku /hahaha/.
Otázkou je, kudy se dát, kterou cestu zvolit. Vždyť existuje tolik možností, kde se navzájem fackují priority: vzdělání? Ale co když pak investované peníze do titulu nevyužiji? City, vztahy, popř. rodina? Ale co když za rok zjistím, že jsem zbytečně spěchala, že jsem se okradla o několik let rádoby svobody? A do třetice: pevný cíl, na jehož vrchol se budu většinu života škrábat ze všech sil, pachtit se a šidit sama sebe na úkor okamžiku štěstí, který se dostaví na sklonku bytí, tedy až v době, kdy horko těžko doženu všechno to, o co jsem se v letech své nejvyšší energie účelně ochuzovala?
Bude to všechno „stát za to“???
Všechny tři alternativy mají svůj smysl, protože všechny tři jsou jakousi náplní, která činí ze života něco víc, než je jen „zabíjení času“. Takže rozluštění zní – žijme přítomností, nikoliv budoucností anebo v horším případě minulostí. Nejdůležitější je pocit večer před usnutím: ano, dnes to opravdu stálo za to, nebyl to promarněný den. A je fuk, jedná-li se o emoci prokřehlého bezdomovce, vyčerpaného vrcholového sportovce anebo blbce, kterému přišili prst uříznutý vlastní nešikovností na cirkulárce. Prostě to tak asi má být.
Cesty ostudu jsou nevyzpytatelné. Sama docela věřím tomu, že natruc a najust skončím nikoliv v Praze, nýbrž kdesi mezi liškami dávajícími dobrou noc anebo ve městě, pro které nemám v reálu jediné hezké slovo. Ale jestli to tak má být a jestliže budu šťastná – proč ne? Člověk nemůže mít všechno. A pak - heslo letošního roku je „nikdy neříkej nikdy“...:o)
Daja Swito
a nesmrtelnost chrousta, hahaha:o)))