Rok 2009: jedno velké dejavu
/vše se děje tak, aby něco nového mohlo začít/
Letošek nelze shrnout do jednoho slova. Deja-vu kralovalo, to ano. Do mého života se ve zhmotněné formě vrátily nejen prastaré vzpomínky, ale i dávno zapomenutí lidé i časem pohřbené emoce. Ostatek roku, tedy tvrdá přítomnost, byl více méně katastrofou, naštěstí promísenou světlými momenty, z nichž největší podíl patří mému létajícímu Finovi. Jestli tohle měla být má jediná letošní náplast, děkuji za ni, protože jsem si ji užila víc, než bych sama čekala. Sezóna byla nejen ohromná, ale i dostatečně humorná, což je v mém případě tak nějak nevyhnutelně nutné:o)
Výjimečnou sezónou prošla i dostihová branže. Kralování Age of Japea v klasikách a vstání z popela Josefa Váni šestým vítězstvím ve Velké Pardubické se nesmazatelně zapíší do dostihové historie. Scyrisovi by se měli začít rodit první potomci a navíc byl licentován i pro teplokrevný chov, takže hořím zvědavostí, co bude sprinter předávat sportovním koním.
I přes finanční tíseň jsem pozřela obligátní počet chuťovek. Filmově TII, Basterds & 2012 (nejvíc:o), Moby live hodně potěšil, Jimmy Somerville naopak hodně zklamal, a luxusní koncert Depešáků byl pro mě bohužel zároveň nejsmutnější událostí roku. Místo euforie smutek, a to jsem ještě netušila, že právě načínám nejnovější kapitolu o své donebevolající naivitě (stupiditě), co se týče důvěry v kamarádku, která by vám přece nikdy nelhala do očí.
Stinných stránek bylo bohužel příliš moc. Stále nemám stabilní práci, a ani skok do nového života se zrovna nevyvedl, ale budiž mi útěchou, že pravděpodobnost opakování je nízká; být osudovým chlapem ze dne na den vyměněna za hajtru se každému nepoštěstí. Ale tak mohlo to být horší: kdyby místo mě chtěl mít velblouda, asi bych se cítila podstatně víc dotčeně:o)
Netřeba připomínat, o koho jsme během roku přišli. Vždy s námi byli, a najednou nejsou, a v obou případech přiznávám, že by mě nikdy nenapadlo, jak hluboce mě jejich odchod zasáhne. Prázdno po Sazince pociťuji denně a Vánoce bez její visící sliny nad svátečním ubrusem byly svým způsobem ochuzené. Jméno Michael Jackson zvedlo z popela především fanoušky a nepochopení fanouškovství bolelo stejně krutě jako jeho tragické úmrtí, ale s lidskou zabedněností bohužel nelze bojovat. Ale člověk si zvykne, a hlavně si začne vážit i zdánlivých banalit. Včetně mě samé. Jsem v hloubi duše ráda za každý pěkně strávený den, za štěstí a spokojenost mně blízkých lidí, a že jedinými starostmi je řešit práci a péči o mé zvířectvo, poplatit faktury, a když už se rozčílím, tak jde vesměs o prkotiny či srážky s blbci všeho druhu. Co víc si přát?
Díky za každé dobré málo.
A jakmile něco končí, zpravidla něco nového i začíná, a vám všem přeji do nového roku co nejvíce pěkně prožitých dní.
draace
Přežije draace věštbu FB?
A co na to Jan Tleskač?
