Nebudeme si namlouvat, že valná většina testů měřících IQ je vesměs snůška fíglů, jak vytahat z lidí peníze. Vzato do detailu: lze vlastně měřit IQ na základě několika otázek? Mozek je šikula, valná většina úkolů se nechá nadrtit i jinými způsoby nežli spoléháním se na přirozenou inteligenci. Třeba hlavní vychovatelka na intru si test IQ skládala zhruba tak pětkrát až desetkrát denně; samozřejmě jeden a ten samý. Dokázala i před ukončením limitu vyhodit nejvyšší parametry týkající se výsledného čísla, ale přesto se jí inteligence nezvedla ani o stupeň...
Co je vlastně IQ – inteligenční kvocient? V hodinách psychologie nám bylo vysvětleno, že se jedná o schopnost přizpůsobení se co nejširšímu spektru existence člověka. Mít extra vysoké IQ je sice bonus, ale pro praktické využití „běžného“ života nic moc, neboť atomový vědec s pěti tituly leckdy nezatluče hřebík. Podobné je to i v případě nízkého IQ, protože takový člověk sice hřebík zatluče, ale skrz svou vlastní ruku, takže ve finále by se hodilo zajásat „zlatá střední cesta“.
S testy na IQ jsem se setkala. Kolísání mezi hodnotami 114-130 vždy ovlivnil počet matematických témat, zatímco z češtiny a dalších mne blízkých okruhů tam nebylo vůbec nic...grrr.... Nicméně jeden z testů mi v paměti skutečně ulpěl. V páťáku jsme si přijímací test do mensy udělaly s Mihočkou napůl: vždy jednu otázku já, druhou ona. Čas jsme měly ještě rychlejší než hlavní vychovatelka, a výslednou hodnotu jsme si férově vydělily dvěma, aby to bylo spravedlivé. Takže kdyby se někdo ptal, výše mého IQ činí „45“....
Daja Swito
ukázková forma přechodu mezi dementem a géniem