Plzeňské nádraží ve mně evokuje hafo vzpomínek. Jedna z nich se mi vybavila během pobytu v čekárně, a to když příslušníci MP legitimovali podezřelého pána. Pán si zakrýval obličej a třásl se po celém těle, načež chlapík v uniformě prozkoumal jeho doklady, a poté se s ním rozloučil, že v pořádku.
V souvislosti se mi vybavily dvě vzpomínky. Zaprvé „bumážka“ na hranicích UKR a Rumunska, protože jsem se pánům pohraničníkům nelíbila, zadruhé příhoda se zlodějem u plzeňského Tesca (onehdy se jmenovalo jinak: nejdřív Prior, poté K-Mart, pak nevím, dnes malé Tesco). S Mihočkou (spolubydlící) jsme se prodíraly davem a Mihoč vytáhla z kapsy peněženku, potřebovala vyjmout kartu.
Chlap, který jí peněženku doslova přebral z ruky, mi připomínal Mihoččina švagra: hubený s knírkem. Vlastně mi vůbec nedošlo, že jde o zloděje, hlavou mi proletělo „to je ale vůl, takhle se chovat“, a až když Mihočka odstartovala za ním, mi docvaklo, co se děje.
A zatímco Mihoč pádila po schodech k nábřeží, já jsem vystřelila vstříc obchoďáku, a hned na první prodavačku jsem vychrlila, ať okamžitě zavolá ochranku. Akorát že než se pánové odtrhli a společně jsme dostihli Mihočku, bylo již po akci, neboť rozzuřená Mihoč se svými třiceti kily při výšce 175cm zloděje dohonila, drapla, o peněženku se přetahovali, a poté jej regulérně napadla. Peněženka jí zůstala, chyběly pouze bankovky, naštěstí ne větší hodnoty.
Pointa proběhla o dva dny později, kdy jsem na nádraží uviděla zlodějův ksicht. Nejsem expert přes obličeje, ale u zloděje mi mozek zašrotoval a vyhotovil informaci „zabít!“ A pronásledování, kam jde, protože jsem vzteky neviděla, a když smradlavá a špinavá socka usedla na lavičku na peróně, na který měl přijet předražený vlak EuroCity(!), pospíchala jsem najít, a posléze přivézt policajta.
Nevím, co jsem si od toho slibovala, jestli zatčení a řvaní „máte právo nevypovídat“. Zloděj lhal, jako když tiskne, zatímco já mu málem skočila po krku, ukazoval policistovi lístek na první třídu v EuroCity a že u Tesca vůbec nebyl. Na otázku, byl-li v minulosti trestán, odpověděl ano, ale že už seká dobrotu, a jeho ublížený výraz by dojal i filmového režiséra.
Výsledek? Žádný. Když jsem Mihočce vylíčila, že se má dostavit na policajty a že já jí incident dosvědčím a zmrd zloděj si to odskáče, poklepala si na čelo. Jestli jsem prý opravdu tak blbá, že se mu něco stane, a že by nerada, aby si ji pak někde odchytil, protože kromě rány přes hlavu mu napadla i nejintimnější část mužského těla. Konec příběhu.
draace
Každopádně nenávidím zloděje!
Grrr.