Již třetí týden pečlivě dodržuji pravidla kvalitního spánku:
a) chodím spát zásadně a jen do postele (žádné dřímání ksichtem v klávesnici či na oblíbeném gauči u palmy)
b) chodím spát ve stejnou hodinu a totožně vstávám (oprava: budím se automaticky se svítáním, a už neusnu, i kdybych se rozkrájela na deset malých draacat)
c) postel používám výhradně na spaní (žádné čtení, sledování TV apod.)
Dostatek spánku v mém případě dokazuje i fakt, že neusínám ani v autobuse či vlaku (naivní naděje, že čtyři a půl hodiny dojíždění zúročím ve prospěch odpočinku – ani omylem, prostě nezaberu,i když zavřu oči a vypnu mozek).
A kde usínám s železnou pravidelností a v podobě nepříjemných návalů?
Ve škole.
Kajícně se přiznávám, že během přednášky o závislé činnosti ze mě vyšel zvuk, a to jsem měla otevřené oči, nastartovanou kalkulačku a tužku v ruce!
Pokud bych chodila po nocích pařit... Pokud bych místo spánku malovala na krásná mužská záda dětskými fixy pelenorskou bitvu... Pokud bych místo spánku viděla tři filmy nebo třetinu páté série LOST... či pokud bych místo spánku zvládla celou kapitolu – budiž! Nadávala bych si, velmi vulgárně, a bodala bych si kružítko do stehna, aby se mi neskácela hlava, ale vše s uvědoměním „a dobře ti tak, debile!“
Jenomže já se fakt snažím.
Sedm POCTIVĚ naspaných hodin je však zbytečná snaha!
Usnout před půlnocí nejde, stejně jako spát po rozednění, protože mozek už si podvědomě hlídá světlo. Přestávám být kreativní, co se týče protiusínacích manévrů, a to je průšvih, protože osvědčené masochistické praktiky přestávají fungovat.
Co bude příště? Budu mlátit hlavou do lavice, v urputné snaze dávat pozor?
draace
A teď baby raďte!
Kafe ani Redbully nepomáhají.