Vstávání ve 4:45 mi nevadí.
Útěk na vlakové nádraží v 5:20 mi rovněž nevadí.
Že po dobu mého dojíždění v motoráku ještě ani jednou nejela vysoká sedadla, mi vadí, ale budiž. Záda mě sice bolí pekelně, ale hlavně že je teplo.
A nyní opačně.
Zamčená čekárna v místě přestupu, kde je nutné přežít 30 minut, než přijede další vlak, mi (slušně vyjádřeno) vadí HODNĚ.
Vyrazila jsem k teploměru, zvědavě se podívat, kolik je stupňů, protože se mi před očima lámaly dráty od MP3 a přehrávač mi doslova zhasnul v ruce. A to jsem neměla dělat!
Prvotní zjištění „tam asi není rtuť“ (hledala jsem poblíž nuly, a kde nic, tu nic), vystřídalo zděšení u čísla dvacet. Informace minus dvaceti v souvislosti s mými jedněmi punčocháči ve mně evokovala nutkání jít okamžitě sepisovat závěť, protože to jsem nemohla přežít!
A tak jsem chodila. Ode dveří výpravčího k neméně zamčeným dveřím toalet. Nachodila jsem sto jarních kilometrů v rozmezí 60m, a co hůř, smála jsem se tomu. Smála jsem se vlastní zoufalosti, a ještě víc jsem se smála emo holčině sedící ve vlaku, která měla obuté emo tenisky a oblečenou tenkou emo bundičku.
Ještěže nejsem emo! :-)
draace
Odpoledne naopak super.
Rychlík zůstal dvacet minut viset na trati, čímž se půlhodinové čekání na přípoj zdrclo na necelých pět minut, než vlak přijel. Jupííí!