Již třetí týden bývá můj vzkazník zahlcen zprávami „hlasujte prosím pro mého pejska!“ Dříve byly ústředním tématem foto soutěží děti, nyní jsou to psi, a čím více vzkazů dožadujících se hlasování minimálně jednou za půl hodiny během dvaceti čtyř hodin a sedmi dnů v týdnu chodí, tím horlivěji si kladu otázku, mají-li soutěže tohoto typu smysl.
Nemám problém kliknout na kamarádčin snímek, a přijde-li vtipně pojatý a především nevtíravý vzkaz, budiž, mě přihození hlasu nezabije. Ale i tak mi to hlava nebere, protože mít dobrý pocit z faktu, že se podařilo vyžebrat víc hlasů, než vyškemrala konkurence... Asi fakt ne:-)
Páníčkům a jejich pejskům přeji radost, těm zraněným brzké uzdravení /dnes jsem si při házení klacku okamžitě vzpomněla:-(/, a pokud někomu z vás přebývá dobrman, sem s ním. Ne, že by pošahaná borderka prázdnotu po Sazince nevyplňovala dostatečně kreativně, ale v baráku rodičů prostě chybí německý rypák na dlouhé noze. A půjde-li o odloženého psa, tím lépe.
draace
Od doby, kdy Saze odešla na věčnost, jsem totiž přišla o psa i já.
Adoptovali ho tatínek s maminkou, a netřeba dodávat fakta o spaní v posteli a smýkání na vodítku. A vynadejte jim....:-)
hlavně nenápadně
(ona tam totiž vůbec, ale vůbec není!)