Navazuji tímto s laskavým nedovolením na jednu ze svých předešlých úvah.
Od rána přemítám, co sem dnes vložím, vždyť sled událostí posledních týdnů už náramně připomíná napínavý seriál, jak mi bylo ze strany věrných čtenářů úsměvně naznačeno. Ano, tradiční receptura: nic nepotěší tolik, jako cizí neštěstí, hahaha..
S největší pravděpodobností si opět v okovaných kanadách zadupu na tenkém ledě, čímž se sice definitivně propadnu do absolutní spodiny a odpadu společnosti, ale na druhou stranu – budu zproštěna středního věku, tudíž se - zcela logicky - vyhnu i minule zmiňované „krizi“. Měla bych totiž „omezit mé uvažování“ a „začít se chovat jako dospělý člověk“. Což o to, věk na to opravdu mám, ale konkrétnějšího vysvětlení se mi bohužel nedostalo. Co je vlastně kolonka „dospělý člověk?“ Doba, kdy vám všichni přestanou tykat? Anebo nafouklé přemoudřelé, předospělé a nedotknutelné ego? Tak to se zřejmě ani v jednom z případů hned tak nedočkám:o)
Ale pointa tohoto blábolu, který rozhodně nebude patřit k perlám mé tvorby (kór když všechno zesměšňuji a zlehčuji, což je jeden z důvodů, proč se prý se mnou nedá normálně bavit). Z čeho jiného si dělat legraci, než z vlastních depek a jiných neutěšených stavů? Z vlastních myšlenkových pochodů a z toků dojmů a pojmů, jejichž změť nadělá v mozkově chaos, a kterým se po čase všichni zasmějeme... Teď mám sto chutí sem vepsat „tedy „všichni“ vlastně ne...“, ale neudělám to.
WARNING !!!
....Zůstaneš sama jen se svým psaním...!
Hrozba, varování anebo postupné řícení se do záhuby sebe samotné?
Ne, opravdu nemám problém tady, v mém blogu, psát o čemkoliv. Nestydím se za nic, nad čím popřemýšlím, i za cenu, že nemusím mít pravdu. Klidně sem vepíšu i nejčernější momenty mého života, pokud si budu jistá, že budou nápomocny. Před časem jsem byla požádána, abych si po telefonu promluvila se znásilněnou dívkou, protože odmítala záležitost radikálně řešit s někým, kdo takovým otřesným zážitkem neprošel. Neučinila jsem tak, protože jsem slaboch, rozsekalo by mne to. Musela bych ji přesvědčovat, že bude hůř a že pokud se neoklepe a nezačne s tím sama bojovat, dopadne jako já: nekomunikativní asociál. Mně trvalo čtyři roky, než jsem o tom vůbec promluvila, než jsem to zlo ze sebe dostala. A všechny ty emoce se mi vrátily, noční můry, zlé sny, panika ze tmy... a vadí mi se pohybovat mezi neznámými lidmi a navazovat s nimi kontakt. Svůj psychický blok sice poctivě odbourávám, ale jde to velice pomalu a obtížně.
Teprve internet mne de facto vrátil do života, pomohl mi najít nejen virtuální, ale i reálné přátele. Prostřednictvím svého blogu odesílám přehled o své existenci i na druhou stranu světa, kde žijí lidé mému srdci blízcí, kteří si najdou čas nakouknout, jestli draace dál vyšlapuje naprosto odlišnou stopu od všech těch kariéristů a jinak perspektivních občanů, základu naší kvalitní dospělé společnosti. A neřeší to, prostě si řeknou „no když ji to baví... proč ne?“
A v tom je kámen úrazu. Moje momentální emocionální selhání nemá nic společného s krizí středního věku, ale především s faktem, že mne přestalo bavit to, kvůli čemu tady vlastně jsem a čemu věnuji svůj čas. Pokud přijdu k herkám s náladou pod psa a nutím se jít jezdit a remcám nad nutnými záležitostmi, pak je to opravdu špatně a souvislost s chováním „dospělého“ jedince je prakticky nulová. Dnes jsem se se totiž po dlouhých týdnech ke koni těšila. Práce měla smysl, zítra pojedu první těžší terén po pauze způsobené úrazem, a dopřeje-li nám počasí povrch vhodný pro krátkou přípravu, za 14 dní doufejme závody. Pravda, několikrát jsem na děti vybouchla, nad mega stupidními dotazy, ale zítra to bude určitě lepší.
Minulý týden nechybělo málo, abych sundala koni podkovy a balila si krabice do Prahy. Zahajovací práce nutná k odpichu by v Praglu k mání byla, bydlení též, tedy možnosti, které se tak často nenabízejí. Ale já jsem odhodlaná svou rozdělanou práci tady dokončit, dotáhnout ji do vítězného finále. O uzavření své vysněné životní etapy se budu rozhodovat až po sezóně, až uklidíme jízdárnu po soutěžích v rámci jubilejní páté a zároveň i poslední zdejší Hubertovy jízdy, což je jedna z věcí, na kterou jsem každý rok právem hrdá. Rozhodně nebudu litovat času, kdy jsem místo založení rodiny a postu vzorné manželky sbírala šutry po jízdárně, metala je po dětech a řešila, jestli je důležitější obejít ohradu anebo jít do kina. Změna je totiž život, nikoliv stereotyp zaběhlý dle pevného předem stanoveného vzoru „ukázkového občana“.
Dnes se podařila rarita: srotit několik vjemů naráz do jednoho nepříliš čtivého blábolu. Klidně mne kamenujte, ale lepší už to fakt nebude...:o)
Daja Swito
čekající (konečně!!!) na vytrvalou bolest namožených svalů