Ráno jsem se proklínala, těmi nejhoršími slovy, a to proč jsem sakra slíbila dětičkám, že půjdeme plavit. Nechápu, co je tak přitažlivého na mokrých koňských chlupech zapíchaných pod plavkami, v obležení hovad a komárů; asi nejsem vodní typ. Takže jsem akci přečkala na břehu, kde pro změnu lítaly včely, a když bylo odplaváno a odplaveno a poslala jsem holky s koňmi napřed po trávě a sebe po asfaltu, potkala jsem na cestičce paní s dobrmanem. Přesněji vyjádřeno, s dobrmankou.
A zastavil se mi svět. Dost možná se na tom podílela i neradostná zpráva o zdejší psí tragédii, která mě včera brutálně rozbrečela, a tohle setkání s dobrmanem bylo jako hřebík do rakve. Od smrti naší Sazinky neuplynul ještě ani rok, od onoho dne jsem dobrmana živě neviděla, a jak tak kráčely směrem ke mně, nebyla jsem schopna ani pozdravit. Stěží jsem potlačovala slzy a to nutkání vzít si tu černou hlavu do dlaní a pomuchlat uši... Fena jako by tušila, protože na mě výhružně štěkla, a paní se divila, proč, a hlavně kde mám já psa, když nesu vodítko.
Ještěže jsem našla sílu objasnit, že vodítko je koňské a že koně šli horem. Fena se majestátně postavila k paní, vysomrovala piškot a panovačně se rozhlížela. Přesně, jak mám zafixovanou Sazinku... Prohodily jsme s paní pár vět a čas mě naštěstí tlačil, aby se děti dole nedivily, kde trčím.
V transu jsem byla, byť bez euforie. A těším se na černé uši, až zase budou. Až je budu muchlat, protože střelená bordelka muchlání uší na chuť nepřišla. Tak aspoň že je čelně černá:-)
draace
A vzpomínejme v dobrém, ne pouze ve smutném.
Protože černá není vůbec smutná barva!:-)