středečně

Chci sluníčko.

Chci ho hned.

Vyvalit se, hodit nohu přes pěkné klučičí tělo a vyhřívat se.

Kromě toho nechápu, z čeho jsem tak hrozně unavená, ani z čeho mě ukrutně bolí svaly.

Jedině ze psaní Bobánkova příběhu, tam bych duševní i fyzické vypětí chápala, protože jestli mě z něčeho v brzké době švihne, tak právě z toho. Pokaždé, když rozbalím původní zápisky a zjistím, že počet stran přesahuje meze spadající do kategorie „únosná“, propadnu depresi a mám neskonalou chuť Bobana pohřbít. A to jsem již za polovinou, momentálně stav činí dvanáct set příspěvků, tedy dvanáct set pokusů o vložení. Dvanáct set duševních kolapsů!

Zpětně lituji, že jsem Bobánka v touze po lepším designu neumístila na lide.cz, protože v sblogu se mi nikdy nestalo, že vložení jednoho příspěvku zabere klidně i 47 minut, kdy dokola opakujete zkopírovat-vložit-zkopírovat-vložit-označit-aktualizovat, aby posléze vyběhlo „chyba, opakujte později“. A vy opakujete a opakujete, co vložení, to pět až deset vteřin čekání na výsledek... A napětí. Uloží se to? A když ano, uloží se to doopravdy, nejenom navenek? Dalších pět až deset vteřin, než se zaktualizuje homepage, a samozřejmě doufání, že tam třicet příspěvků bude i následující den, nikoliv že jich několik zmizí.

Mám tohle zapotřebí?

Asi ano, protože dle reakcí skalních čtenářů bych nejspíš byla zlynčována, kdybych Bobánka vymazala z povrchu internetového.

A jestli budu mít žaludeční vředy, tiky v oku a narušenou osobnost, tak jenom kvůli tomuhle!:-)

draace

Bolí i mě i oční svaly.