pondělně

Tak nejsem sama, komu chybí červencová tropická vedra, což mě přirozeně těší.

A to není všechno. Včera večer jsem prodělala nutkavý záchvat si zatopit. Chápete? Začátkem srpna rozhicovat kamna. Ani ne proto, že opět sedávám u PC zachumlána ve fleecu, dvojích ponožkách a se zabaleným krkem, protože sobotní čvachtanice mi probudila streptokoky a opět bych chcípla, jak šíleně mě bolí v krku (svině jsou odolné už i proti odpornému zelenému Listerinu, a ještě odpornější moravskou slivovici bohužel na vykloktání nemám).

Mně prostě chybí ten pocit. Pocit, že je teplíčko. I pod stolem, i v ložnici... O absenci sluníčka nemluvě, protože ta je stejně drsná jako nedostatek tepla. Jsem bez tepla a slunečního světla frustrovaná, nebaví mě tvořit, mám pupínky, jsem protivná a vytratily se mi i sprosté sny, takže se mi nechce ani chodit spát. Nebaví mě to!

KOPR!

draace

A čtenářům Finova deníčku vzkazuji, že jsem se na to jednoduše vykašlala.

Na salámu. Já chci léto, ne si pouštět na jízdárně lodičky a dýchat si v pracovní době na prsty!

A CHCI FUNGUJÍCÍ FORMÁTY PÍSMA, UŽ KONEČNĚ!