Fido byl historicky druhý nepapírový pes v naší rodině. Do té doby tatínek, vášnivý kynolog a svého času i chovatel, na čistokrevných rasách poměrně dost lpěl a po celém mém životě stráveném mezi psy (erdelka, bobtailové, jezevčíci a potřeštěný ohař) nastal útlum, kdy v rodině pár let žádný pes nebyl. Tedy než tatínek usoudil, že rodina psa potřebuje. Rozhodovalo se mezi foxteriérem a bíglem, výsledkem čehož byl anglický kokršpaněl.
Léto 1994. Jelo se pro štěně a jméno Fido jsem mu nadělila já, protože měl dlouhé uši. Papírový sice nebyl, ale čistokrevný ano, a rodinnou smečku si rychle ochočil. Do očkováku rodiče uvedli noblesní Fidelius, ale stejně se mu neřeklo jinak než Fido. Základní výcvik prodělal rychle (sedni a hlas) a na zbytek příkazů zvysoka kašlal, protože měl svou hrdost, kterou neváhal dávat najevo dost ostře. Paličatý a svéhlavý kokršpaněl, jemuž nikdy nechyběl vlastní názor.
Fidovo impérium definitivně zbourala dobrmanka Saze, kterou jsme si osvojili na podzim 1997. Až do jejího prvního hárání ji zrovna rád neměl, ale společné soužití tuhle bizarní dvojku neuvěřitelně stmelilo. Byli sehraná smečka: Fido naháneč, Saze davič (omluva všem postiženým kočkám a druhému morčeti) a doprovázeli mě s Bobánkem téměř každodenně. Během každého sedlání kňourali, a jakmile jsem se vyhoupla do Bobanova sedla, spustili nedočkavý štěkot. Nepopsatelné množství kilometrů, Saze zpravidla hafající před kopyty, Fido šmejdící v blízkém okolí.
Právě pravidelný pohyb a výborná kondice oběma psům prodloužily bytí. Dobrmanku zradilo srdce až ve dvanácti letech a Fidův šestnáctiletý život byl ukončen dnes. A stejně jako v případě Sazinky jsme se náhodou sešli v kompletním počtu, včetně sestry čerstvě dorazivší ze zahraničí. Ještě vloni byl letitý kokršpaněl poměrně čilý: sice hluchý a ochraptělý, ale zvládající obtěžovat hárající se Lakynu, a až teprve po Sazinčině smrti skutečně zestárl. Ona mu sloužila jako navigace, řídil se výhradně tím, co právě dělala dobrmanka, a Lakyna mu ztrátu německé velitelky nenahradila. Stáří ho dohnalo a z protivného vrčáka s vlastním názorem se stal nemohoucí opelichaný dědek.
Šestnáct let je strašně moc. Už jen ty věty „to je pořád tamten, jak jste ho už tehdy měli?“ naznačovaly, jak šíleně čas letí. Přežil dvě generace psů našich příbuzných, byl posledním existujícím poutkem s mým dětstvím a pubertou.
Amen.
draace
