Abychom všichni byli v obraze, co se týče terminologie: kalup (angl.gallop) je trysk. Trysk je nejrychlejší pohyb koně, kdy dochází ke čtyřem úderům kopyt – každá končetina se dotýká země sólo a v určitém momentu jsou všechny čtyři nohy nad zemí, což je zásadní rozdíl oproti klasickému cvalu (kentr – angl.canter). Tudíž „kentrovat“ laicky vyjádřeno znamená pomalu, kalupovat rychle. Ale i kalup má několik rychlostí: scénky ve filmech zpravidla ukazují jeho nejpomalejší formu a nefalšovaným kalupem jsou většinou pouze přenosy z dostihů.
Max. rychlost kalupujícího koně se oficiálně uvádí v rozmezí 40-85 km/hod, samozřejmě v souvislosti s typem a výkonem koně. Kalup de facto není přirozeným pohybem a i dostihoví koně se jej musí učit, tzv. rychlé práce jsou nezbytnou přípravou pro start v dostizích. Když pominu plemena, která byla přímo k dostihům vyšlechtěna, valná většina koní kalupovat neumí a ve většině případech to dokonce není žádoucí. Více tuto tématiku rozebírat nebudu, bo bych tu počmárala nejméně deset stránek...:o)
Vraťme se k jádru kalupu jako takového. Jde o pohyb, kdy se Vám kůň natáhne a vyvine rychlost, při které nevnímáte nic než dunění kopyt, frkot z nozder a hlasité fičení vzduchu kolem uší. Sedíte na zvířeti, které disponuje vlastní formou myšlení, a tak si v duchu říkáte, že kdyby teď herka šlápla do díry anebo se rozhodla uskočit do strany, tak Vy máte smůlu, protože v takové rychlosti se s Vámi setrvačnost mazlit nebude a skončíte v kotrmelcích v poli. Pokud jedete na „nerozběhaném“ koni, na stylu kalupu se to odrazí: moje hajtra své první jarní kalupy chodí „po předku“ a aby si machr přímo na dráze nerozbil čumák, vyvažuji ho já (ono mít v každé ruce zavěšených 30 kg živé hmotnosti, žádná legrace). Rychlost kalupu lze ovlivňovat i pohybem, kdy žokej ve finále dostihu svého svěřence tzv. vyjíždí: ruce rytmicky přejíždějí po krku koně, tělo jezdce jde souběžně s pohybem koně a intenzivnějším „rozhoupáváním“ cvalový krok zvířete ještě více natahuje. Pokud bych to měla popsat hodně laicky – koně pod sebou svým tělem jakoby popostrkujete dopředu, ale v poněkud vyšší rychlosti. Jedná se o fyzicky velice náročný výkon, takže naivní představy, jak se žokejové vezou a chudáčci koníčci pod nimi dřou, opravdu nejsou na místě:o))
Při kalupu zažívám obdobnou euforii, jako řidič rychlého sportovního auta s dvoustovkou na tachometru mimo dálnici. Adrenalin, ale požitek. V rukách cítím všechnu tu sílu pod sebou, a pokud jde přímo o měření sil několika koní – nádhera. Včera se mi ve dvoukilometrovém strništi podařilo dvakrát za sebou přijet zezadu a vzít soupeře útokem v posledních metrech, přičemž jsem si v druhém kole, kdy už mi kůň šel čistě po všech čtyřech, dovolila vytáhnout foťák a rajtovat ho odzadu jednoruč, přestože mi ve finiši krapet bočil do koní. Doběh tedy katastrofa, s digitálem v prstech (ze čtyř snímků se podařil jeden), ještěže jsme si duchaplně ponechali „dlouhé“ třmeny... Ale jinak nepopsatelné labůžo....:o)))
Daja Swito
v opojení rychlosti
