Bystří čtenáři zajisté postřehli, že v mém životě je momentálně o psa víc, byť se jedná o dočasný pobyt. Výmarská fena je hravé, milé a velmi zábavné stvoření, ovšem za předpokladu, že se jí věnujete 24/7: jinak je hlučná, despotická a efektivně demoliční. Její psí pohled s rozšířenými zorničkami v náhodném pozorovateli vyvolává otázky, jestli fena není sjetá, a mé dva pokoje, hodinu od hodiny inklinující k titulu „bordel jako v tanku“, přestávají být útulným útočištěm, nýbrž skladem hraček a odpadu:-)
Ale ona je milá. Fascinující a neodolatelná. A nezapomenutelná, což dokazují nejen ožrané dveře a vydrápaná omítka napevno vdusaná do koberce, ale i stopy zabláceného tenisáku právě na mém kávovém koberci a světlých zdech:-)
Když už jsem nakousla psí téma... O jednoho psa víc, o dalšího míň. Luke (dobrman) šel po dlouhých úvahách do světa. Jeho extrémně dominantní povaha nejednou vyhrocená do pozice buď já, nebo ty (a to velmi nevybíravě) se stala nejen jízdenkou od mých rodičů, ale zároveň i výhodou, co se týče adaptace na další nové majitele. Tenhle pes je psychicky silný a věřím, že novou roli hlídače zahrady a domu u lidí, kterým umřel patnáctiletý dobrman, zvládne bez problémů.
Moci si ho dovolit mít, nechám si ho, protože s ním bych se chodit krmit po tmě opravdu nebála. A netřeba spekulovat, proč se tenhle pes ocitl vyhozený (odložený) do ulice; tak snad ještě není na převýchovu zkaženého výrostka pozdě (rodiče vzhledem k pracovním povinnostem nestíhali a rozhodnutí předat štěně dál bylo naprosto na místě).
Prostě život je pes:-)
draace
Noví majitelé upustili slzu, když si ho odváželi.
A kecala bych, že já s maminkou ne:-)))
