Poláci mají největší sochu Ježíše Krista na světě.
A tady mě to neskonale nutí se na téma „Poláci“ rozepsat, ale nadechnu se (raději dvakrát) a nechám to být. Maximálně se mohu utěšovat, že mé osobní zkušenosti s občany Polska jsou pravděpodobně raritní a že soudit národ podle několika jedinců je zavádějící. A to i přes fakt, že ve mně zpráva o megalomanské soše podmínila reagovat větou „Proč mě to překvapuje?“
Koneckonců i opakované „posilnění turistického ruchu“ se dá zahrnout do kategorie „polský židák“ (záměrně nepíši Žid, protože ne každý Žid je hystericky posedlý touhou po navyšování majetku). Stejně jako ne každý občan Polska podléhá smyslu života v podnikání „buď 100% marže, nebo radši zavřít podnik“, kdy jsou hádky kvůli každému halíři denní rutinou, a vidina zisku na staré paní, která donesla životní úspory, tím nejhřejivějším momentem. Protože oškubat letitou babku je snadné, paní totiž nemá internet, aby si ověřila, že má nejdražší plastová okna na světě. A kdyby jen okna, protože samostatnou kapitolou je položka označovaná jakožto „montáž“, kdy za zamáčknutí koupené sítě do prostoru okna zaplatíte 100,-CZK.
Koneckonců EURo za 38,-CZK bylo notně překvapivé i pro mě, a to jsem v počítání hodně nejistá:-)
A propos, mám mezery, i co se týče ekonomie. Mít hospodářský výsledek v podobě půl mega v plusu ve skutečnosti znamená „firma je ve ztrátě“. Jak smutné!
draace
Být loajální je někdy opravdu náročné.
Notabene když se podnikatelský úpadek hojí na starých lidech; mladí neváhali se rozesmát a položit otázku „to asi nemyslíte vážně, že ne?“
Jan Tleskač by se asi ani nesmál.