Tvá slova mne bodla do srdce a já jsem plakal slzami bolesti.
„Odejdi!“ vykřikl jsem. „Toto jsou poslední slzy, které jsem kdy vyplakal kvůli tobě.“
Tak jsi odešla.
Čekal jsem hodiny, ale ty ses nevrátila. Té noci opuštěn jsem vlastní vinou plakal slzy zoufalství.
Čekal jsem týdny, ale tys mi neměla co říci. Myslící na tvůj hlas jsem plakal slzy opuštěnosti.
Čekal jsem měsíce, ale ty jsi mi nezanechala žádné znamení. V hloubi srdci jsem ronil slzy beznaděje.
Jak je záhadné, že všechny ty slzy nedokázaly odplavit bolest!
Pak náhle jedna z myšlenek lásky pronikla mou hořkostí. Vzpomněl jsem si na tebe, ve slunečním světle, s úsměvem sladkým jako májové víno. Začala stékat slza vděčnosti a jako zázrakem jsi byla zpět.
Jemné prsty se dotkly mé tváře a ty ses ke mně sehnula, abys mne mohla políbit.
„Proč jsi přišla?“ zašeptal jsem.
„Abych setřela tvou poslední slzu“, odpověděla jsi. „Byla tou, kterou jsi šetřil pro mne.“
*****
Věnováno vícero osobám, ode mne; především té, která dnes slaví.
Daja Swito
mačkající slzu též, nad vzpomínkami plnými sentimentální puberty:o)