A padá zatraceně hustě.
Nepamatuji, že by kdy hned napoprvé napadlo tolik, tohle je pomalu větší nářez než vloni.
Sníh je napohled nádherná věc a lze se jím bezprostředně kochat, ale pouze za oknem a v pořádně teple vytopené kanceláři. Své kouzlo mají i sněhové radovánky ve společnosti koně, ale ty už jsou doprovázeny pakárnami typu „co může zmrznout, zmrzne dvakrát“ a „čím více vrstev oblečení, tím větší vztek“ nad faktem, že zima má zkrátka a jednoduše vždy navrch.
Co mě však zaráží momentálně, je vnitřní pocit „zase“.
Zase se snažím brodit závějemi, abych ten kilometr mezi domov-pracoviště, zdolala v rekordním čase, zase „to“ tady máme. A zase bude minus dvacet, na což opravdu nevzpomínám ráda, protože když jsem před osmi měsíci dojížděla do školy, boje se všemi formami mrazu mě strašily i ve snech. Zavřená čekárna v půl šesté ráno a na teploměru -21oC opravdu nejsou hodnotami přijatelnými pro mé přežití...
Ovšem nejhorší je dojem, že vlastně nic pořádného mezitím nebylo. Jakoby neproběhlo jaro ani podzim, a záměrně nezmiňuji léto, protože ty čtyři týdny příjemných teplot byly plivancem na rozpálenou plotnu. Prostě je to tady zase.
Opravdu nás čeká doba ledová?
Já ji nechciiii...:-(
draace
Helmut navalil čepice, šály i rukavice, ale Herbert prudí dál.
Žena moje bonzovala, na Němce, kteří schovávají věci:-)
