„No to si děláš prdel? Jak jako že jste se ještě nikdy neviděly?“
Zděšení, které nastalo bezprostředně po oznámení, že přespat máme u někoho, koho znám pouze přes internet, nefalšovaně hraničilo s rizikem, že asi budu bita. Po mé odpovědi „jakože normálně... Prostě se konečně uvidíme reálně“.
Ne každému přijde tahle varianta zcela normální, což respektuji, ale když už ta příležitost byla, proč ji nevyužít? Když dotyčná osoba bydlí pár desítek kilometrů od místa, kde mohu být, aniž bych si dopravu musela hradit?
Takže mnoho analýz, jestli moje virtuální kamarádka nebude oplzlý důchodce či masový vrah, navíc jsem po položení dotazu „Jak dlouho se tedy znáte?“ nebyla schopna okamžité odpovědi. On jak ten čas letí... muhehe:-)
Vznesená otázka „A víš aspoň, kde bydlí?“ vyústila v odpověď „Letecky ano, ale to najdem.“
A našli. A na první pokus! A Moničino „Můžeme zaparkovat tady na trávě?“ v ulici, kde bylo půl metru sněhu, naznačovalo, že večer bude velmi veselý, protože když někdo vidí skrz závěje...:D
A také že byl. Bez kapky alkoholu! Někomu na vysmátí stačí štrúdl, někomu vylít si do rýže vodu z vázičky. Sama sebe se ptám, jestli se mi někdy povede vypadat důstojně a solidně, jakože úměrně svému věku a vychování, ale asi ten správný čas ještě nenastal.
Ale nejvíc stejně byl ten jeden pokoj. Kruciální dejavu! Vtipné bylo, že začít se hlasitě orgasticky rozplývat nebylo možné, protože počet spřízněných duší byl jedna osoba. A děsit ty ostatní něčím, co není a nikdy nebude pochopitelné... Kdybych to měla emočně k něčemu přirovnat, tak ke vzpomínkám na osahávání, aby ostatní v místnosti nic neviděli, zatímco pod pokrývkou se dělo věcí...
Všechno má svůj čas. Muhehe:-)
draace
Ještě jednou díky mé mjdceři, za úžasnou večeři a ještě luxusnější štrúdl!
A za ranní čaj v tom nejhezčím hrníčku a spaní v kravičkách. A tak nějak za všechno. I za to, co teprve bude:-)
A vysvětlete mi někdo, proč nemám jednu jedinou fotku,
z HIStorického setkání...:D