Myslím, že již plně chápu, proč lékaři nedoporučují kriplům typu já pobývat v silných mrazech. Faktem je, že párkrát se mi povedlo dostat záchvat, když teplota klesla pod dvacet, ale většinou šlo o krátkodobé pobyty, navíc hrozby lékařů se týkaly spojitosti „přechody z tepla do mrazu“.
Ráda bych mezi „teplo“ a „mráz“ doplnila položku „stáj“, protože mých deset minut slávy u Amíkova boxu (tedy přinesení náruče sena) bylo tím jediným, k čemu jsem Monice u Pulpánů byla platná. Prostě to nešlo. Pokusům o zmatení organismu nadopováním se mráz vysmál, protože když v pravé poledne naměříte -19oC, ani nechcete vědět, kolik bylo ráno v sedm.
O to větší obdiv všem koním a jezdcům a komisařům, kteří se s podmínkami poprali. A velké díky prosklené VIP restauraci, bez které bych regulérně chcípla, a kryté hale, ve které bylo asi jen -10oC (naštěstí, protože venku bych se nemohla ani dívat). Prostě wrangler za všechny prachy:D
Teď na sebe musím být zatraceně hodná, protože bronchitidu mám na vlásku, cítím ji tam.
Ale i přes to všechno jsem RÁDA, že jsem i přes obavy z počasí jela. Prostě to za to stálo, byť mi úplně dobře nebylo, hodně fajn dnů s ještě víc fajn lidmi bývá v poslední době poskrovnu, takže tohle mi vykompenzovalo sociální absťák. Akorát Ostrava by mohla srazy pořádat v jiný termín a nekrást mi lidi dřív, než to je bezpodmínečně nutné:-)
Jediná věc, která mě mrzí, byl nedostatek energie nutné k vyjádření radosti nad super výsledkem Amíka a Moniky. Paradox paradoxů: být totálně zničená ze dne, který jsem víceméně proseděla za sklem, a nemít z čeho jásat, protože i ty svině průdušky umí bolet... O to víc obdivuji trenérku, že svůj plán „budeme chlastat tři dny vkuse a začínáme dneska“ chtěla dotáhnout do zdárného konce; tedy než pochopila, že by to asi opravdu bylo nad její síly. Naštěstí, protože já bych nejspíš nepřišla, dorazit se alkoholem:-)
draace
Růžové kolečko...
...je totiž lepší než zelené:-)