Tak už zase padá, padá a padá.
Cítím se provinile, neb jsem to byla právě já, kdo vytrvale vzdychal „nejvíc sněhu tady bylo na přelomu let 2001-2002. Pak už nikdy. Navěky nikdy.“
Zřejmě jsem neměla pravdu. Nezbývá než doufat, že město prohrabe aspoň městské chodníky, byť půjde o brutální narušování mého stereotypu, protože já jsem zvyklá do práce chodit po levé straně silnice, nikoliv pravé.
A co nového u draacete?
Viděla jsem Matrix. Jakože CELÝ Matrix. Ne, že by mě Matrix celé ty roky míjel; naopak, mnohokrát jsem k němu usedla, ale stejněkrát usnula dřív, než skončil. Nějak se mi nedařilo dodívat se do konce, ale tady bych ráda podotkla, že tahle skutečnost neřadí Matrix do kategorie filmů, u kterých se usíná. Faktem je, že můj nematematický mozek musel Matrix poměrně složitě přežvejkávat a že bojovými sporty se já opravdu nepokochám, ale ten film je naprosto fantasticky udělaný.
Bohužel jen první díl, protože když už jsem na etapy shlédla jedničku, přidala jsem i dvojku a trojku. Reload a Revolutions bohužel spadly do klišé (sice velmi nápaditého, protože z hlediska triků jim nelze nic vytknout) a bohužel hodně i na úkor hudby, což mě hodně mrzí. Jednička neměla chybu, co se týče soundtracku, ale ve zbytku trilogie už svištěly obligátní smyčce a opravdových situačních pochoutek bylo málo.
Koneckonců právě Navras dal finální scéně šťávu, protože z těch všech bitek, letů a svištících kopanců už mi třeštilo oko. Stejně jako v předešlém díle kraloval "Zion" a Oakenfoldův "Dread Rock".
Pět dnů ve společnosti Nea a Trinity bylo příjemných. Jak nemám ráda holky, které se perou líp než chlapi a neumí se usmívat, jí jsem to věřila a soucítila jsem s ní. A z hlediska efektů nelze než smeknout klobouk, protože spoustu záběrů mám chuť si pustit znova, na plátně a na plné kule.
draace
Dokonce jsem byla natolik kreativní, že jsem něco viděla orig, něco česky.
A dabing, vážení, vůbec nezněl tragicky.
