noční můra

draace: dnes v noci se mi zdálo, jak se marně snažím spočítat takovou tu fakt těžkou rovnici. A jako vůbec, neškrtla jsem si.
lavera: tak z těch se budím ještě teď, zpocená až na prdeli
draace: určitě následek vtipu, jak jsem měla nedávno v blogu, s tou ležatou osmičkou
lavera: taky jsem si na to hned vzpomněla:-) Třeba mně na střední běžně výsledky rovnic vycházely s jinými písmenky ve výsledku, než jaká byla v zadání. Učitel si mě pak volal ke stolku, jestli mu to dělám schválně a jestli mi to přijde vtipný... Ale úplně nejhorší na tom bylo, že já to schválně nedělala
draace: na střední jsem ani jednu rovnici nespočítala dobře. To bylo regulérní týrání! Před maturou jsem chodila na doučování, abych na tu poslední nejvíc důležitou písemku uměla aspoň jedno téma, čímž se zvyšovala šance na dostatečnou
lavera: jediné, co mě zachraňovalo, bylo, že jsem tipovala výsledek nula, a ono to občas nula vyjít mělo
draace: já neuměla ani ty krávoviny jakože opakování učiva ZŠ, jak tam bylo hafo závorek a nad čarou a pod čarou a písmena a čísla dohromady... Jak se něco krátilo a tak vůbec. Pro mě absolutně nemožné pochopit. A variace, kombinace... a další machinace... vůbec
lavera: jooo, a takový ty závorky normální, a ty se zobáčkem
draace: zobáčky byly prvotním ukazatelem „znovu za pět“. A komplexní čísla se nejmenovaly komplexní náhodou, protože komplexy z toho mám dodnes. To bylo něco těžce nad hranice mého chápání. A Mihočka furt „Ty to nevidíš? Ty to ani takhle nechápeš? Jak to?“
lavera: jednou mě profesor matiky posadil "za pět, sednout", když mě vyvolal, já měla psát zadání a místo předříkaného VEKTOR jsem napsala VIKTOR. Ani mě to nenechal dopsat. Jako bylo mi to divné, ale říkala jsem si, že to bude třeba slovní úloha, nebo tak něco
draace: tak já naštěstí slyšela dobře, ale bylo mi to úplně k ničemu. Nula pravopisných chyb a větný rozbor zadání se kladně nehodnotil
lavera: tak aspoň tě s bůrem posadil až za chvilku, ne hned
draace: tuhle radost jsem jí nedělala, mouše. Řekla jsem "dejte mi pětku, já tohle u tabule před třídou nedám". Nozarce spadla čelist, třída zašuměla... Páč já byla jakože šprtka, vyznamenání mi kazila čtyřka z matiky. A že prý nemám důvod si hrát na buřiče.
Tak jsem jí řekla, že nebudu stát před tou tabulí jako ta kráva a žmoulat křídu, když absolutně nevím, co s tím dál.
A Moucha na to "No to jsem zvědavá, co Ti na tohle řekne otec!"

První věta mého táty po schůzce s ní byla "co jste jí proboha udělali? Tak strašného?"
Že prý byla natlakovaná do hysterie a jak se rozlítila, vynadala mu rovnou za celou třídu.

+++

Matematické sny mívám často. Prožívám v nich to samé téma v mnoha podobách: čísla na papíře, po víkendu stráveném učením, a já to neumím ani přečíst. Lovím zpaměti aspoň to, co jsem si zapamatovala vizuálně, ale marně, marně, marně... Čas letí, propadání depresi a do toho zoufalé vědomí „tak tohle bude průser“.

Přitom zpětně se bojům s matematikou směji. Protože nejhorší rána, kterou jsme vyučující uštědřili, bylo zvolení posledního maturitního předmětu, kdy ona před třídou dotčeně prohlásila „tak když jste si vybrali HLOUPOU filosofii...“ A co bylo ještě vtipnější, zkoušela z ní při matuře ona, jakožto záskok. Docela požitek, vychrlit na ni mrak informací, kterým viditelně za mák nerozuměla... Z téhle výborné jsem měla nefalšovanou radost:-)