Má dnešní pracovní náplň se úzce odvíjela od faktu, že velitel podniku řešil poslední resty před večerní premiérou divadelního sboru. Šéf jakožto zvukař potřeboval „lepší“ verzi telefonního vyzvánění, takže jsme si s kolegyní od rána připadaly jako před deseti lety v seníku, když se malým holkám půjčily mobily a ony se dokázaly hodiny a hodiny bavit přehráváním všech těch šílených melodií, ve sžírající touze najít tu „lepší“.
Netřeba dodávat, že šlo o nepolyfonní nahrávky, takže směs příšerných tónů, většinou v nejhorších a nejmučivějších variacích.
Koneckonců i velitel došel k obdobnému poznání, byť na to spotřeboval půl dne (kdyby se zeptal, měl by jasnou odpověď hned). Že nejlepší bude zvuk klasického telefonu, obligátní a zažité a dlouhá léta neměnné vyzvánění stolního telefonu, tzv. pevné linky.
Vtipné bylo, že pokaždé, když tahle melodie zazněla, ve mně zároveň vyvolala úzkost, paniku a chorobné nutkání spěchu a útěku. Emoce „honem pryč!“ a „stihnu to?“ byla nepřemožitelná, byť mi v prostředí teplé a útulné kanceláře nic nehrozilo (vyjma dvou reakcí z šéfovy komnaty, po mých poznámkách o zvonění v uších a ztížených pracovních podmínkách).
Po vnitřních polemikách, jestli nejde potlačený o posttraumatický stres či negativní prožitek z dětství mi nakonec došlo, proč se můj organismus brání.
Takhle to totiž dopadá, když se týden díváte na Matrix!
draace
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...
7 days... chrštscht... píp, píp, píp.