Pohled z Barmy nic.
Ale zatím se cítím dobře, sebevražedné sklony nemám.
I když o tom by se dalo polemizovat, protože můj dnešní počin sebevražedný byl.
Ano, tušila jsem, že sjet prudký čtyřkilometrový kopec asi bude maso, ale že mi kožené a fleesem podložené rukavice zamrznou před očima a záhy přimrznou k řidítkům maminčina kola, jsem opravdu nečekala. Mít volbu, vsadím, že první mi zdechne ksicht, protože není oblečený, ale vedle jak kanadská jedle: ruce a nohy. Nohy ve třech vrstvách termo ponožek a v kožených beranem vycpaných kozačkách!
V půli sjezdu jsem musela potupně zastavit a pokusit se prsty pohnout, páč mi přišlo, že už je nemám, a nakonec mohu být ráda, že bicykl nemá seřízené brzdy (jedna šmrdlá o pneumatiku, takže z mírného kopce kolo samo nejede, musíte šlapat), protože držet brzdu nebylo úplně v mých silách.
Přežila jsem, vrátila mamince kolo a pochopila, čemu závisláci říkají „dojezd“. Neskutečná euforie, asi jako po skoku padákem nebo tak něco. A příště jdu pěšky: radši antibiotika na sluníčku, než vlající rampouch místo nudle.
draace
Poděkování bundě, díky ní průdušky neskládají symfonickou operu.
A večerní Sunflowers SMS debata libová, to už mi šlo mačkat na mobilu čudlíky:-)