žiji ve třech časových osách

Jsem dezorientována v čase i prostoru.
A ne málo. Finišuji se zápisky Bobánkovými, abych skalní fanoušky nezklamala (či udržela při životě:-), a dochází k situacím, kdy potřebuji několik dlouhých vteřin, abych si ujasnila, kde jsem a co je zrovna za měsíc a či rok. Ono se to nezdá, ale pokud během snídaně vkládáte zápisky z podzimu roku 2000, a po příchodu od koně se prokousáváte původními z léta 2002, přijde vám sníh za oknem divnej, protože je sakra přece červen... Nebo vlastně listopad?

A ona je půlka února, což zjistíte při doplňování deníčku chudáčka koníčka. A nepopírám, že zmatená jsem kolikrát extrémně, takže než se zorientuju nad nutností někde uvést datum, trvá mi to. A pro psychiku to rovněž není úplně ideální, protože ranní probuzení je vždy doprovázeno úzkostlivým dotazem „Co je kruci za rok a za měsíc? Pracuju u Honzy nebo na křižovatce nebo teď mám nucené mimo sezónní volno? Pojedu do práce na kole?“, nejednou doprovázeným vnitřním zděšením „kruci! Zapomněla jsem večer nakrmit herky!“ a následným uvědoměním si, že Fin je u Hanky... A že není ani léto, ani podzim a že mám pružnou pracovní dobu.

O snech nemluvě, protože o Bobánkovi se mi zdá tak často, že jsem často půl dne přesvědčená, že koně mám dva, a spekuluji, jestli by přece jen nějak nešlo je mít na jednom místě, přece by se k Amíkovi a Béruš a kobylce vešel a haranti by měli na čem jezdit.

Žiji ve třech časových osách:-)

Nicméně jedno obrovské pozitivum se zápiskům nedá upřít: probírání se mými starými texty je nejlepším procvičováním nejhorších muk každého psavce, protože nic není příšernější, než opravovat a hlavně PROŠKRTÁVAT osobní dílo. Po téhle zkušenosti budu expert na stylové korekce vlastního slohu a docela se začínám těšit na další zimu, kdy naběhnu na pořád ještě ne úplně dokonalý první díl mé trilogie. Protože už mám jasnější představu, co s těmi světlými místy, i jak vypilovat pilota.

Prostě jsem odsouzená k psaní, nedá se svítit.