o komunitách současných a minulých

Minulý týden jsem hloubala, jak překvapit nejmenovanou kamarádku, když už se jí blížily narozeniny. Překvapit jakože opravdu překvapit, aniž by bylo nutné organizovat přepadovky (vtipné bylo, že přepadovku stihla spáchat jiná skupina, a tomu jsem se smála až do večera). Předstartovní stres mi kreativitu nemálo brzdil, to je pravda, ale zhruba hodinu před kýženým narozeninovým dnem mě přece jen cosi napadlo.

Cosi, co jsem zplodila doslova na koleni, kdy to ze mě naprosto spontánně vylezlo samo. A bylo to stvořené tak akorát, aby pointu vstřebala především oslavenkyně, ale aby se emocí nažrala i komunita spřízněných duší, do jejíchž útrob jsem záhy elaborát umístila.

Právě vymyšlení, kam to schovat, aby si to samo našlo cestu k adresátovi, byla docela prekérka, protože jinak by to nebylo překvapení. A tak mě napadlo použít místo, kde se daná komunita schází, což jsem vydedukovala na základě vlastních zkušeností z komunity jiné, protože jakmile se v ní jakkoliv mihne má existence, tamtamy zafungují spolehlivě. Během dne mám z několika zdrojů echo, kdy, kde, jak a kam se mám podívat.

Vtipná byla registrace, kterou jsem spáchala kvůli původně plánované formě blahopřání o pár dní dřív, a pak už jsem akorát čekala, KDY to praskne. Kdy to prosákne k oslavenci.

A zde se nabízí otázka, jak dlouho bych ještě čekala. Resp. jak dlouho by trvalo, než by shodnou nečekaných náhod komunita adresáta na překvápko upozornila. Třeba ne půl roku, ale jen pouhý den, a nebylo by třeba sepisovat tenhle článek, jenomže já nejsem ani tak netrpělivá, jako spíš udivená. Že komunitní vlákna nefungují, že pospolitost není tak silná a prokrvená, jako to bývalo v našich dobách. Že si mezi kdysi svými lidmi připadám jako návštěvník cizí planety, se mi nestalo poprvé (prostě jsou jiní, vidí věci jinak a především je jinak vnímají), ale tenhle konkrétní příklad naopak překvapil mě.

Nemluvě o vůbec první reakci, která je plná takového nepochopení a skoro až opovržení, že mi nezbude než konstatovat, že naše éra je definitivně a nenávratně pryč. Že oni jsou naladění úplně jinak, protože „nezažili“ a většinou nejsou ochotní vstřebávat emoce, které jsou jim cizí. A to je škoda, protože pak jim pravá hloubka NIKDY otevřena nebude a zůstanou pouze v povrchní sféře (nadsazeně vyjádřeno).

Konkrétnější už být bohužel nemohu, protože trošku překvapení v překvapení zůstat musí:-)