První červnová neděle

Den ve znamení sekaček na trávu, protože všechno, co má zdravé ruce a nohy (a trávník) vyvleče sekačku a hurá zkracovat trávu. Den, kdy by se alergik nejraději zakopal pod zem a bídně zhynul, zatímco ulicemi zní symfonie různých typů sekaček, doprovázenými ódami motorových pil.

Ale jsou ještě horší záležitosti, než sekání trávníků (důvod sekání trávníků respektuji, byť kvůli nim úmorně trpím). Třeba bouřky! Proč je každý den nutná bouřka? Proč tři hodiny trapně hřmí, ale skutek utek, protože těch deset kapek nadělá víc škody než užitku, protože vzduch ještě víc zhutní a nahromaděný odér trávy smíchaný s tlakem bouřky by alergika přivedl k šílenství.

Naštěstí máme oře bílého, který vše hladce přebije. Z čiré lítosti, aby netrčel zavřený doma, vyměknete a jdete ho vyvětrat, a protože průdušky prostě nefungují na plný výkon, tak v sedle, nikoliv na ruce. Dvě hodiny absolutního strachu a hrůzy o život, protože pod vámi našlapuje časovaná bomba, a vy si rázem vzpomenete na manželčino přirovnání „tik-tak, tik-tak, tik-tak“. Plus otázky, co je vlastně horší: jestli tik, anebo tak, protože obojí znamená průser.

Ale přežila jsem. Přežila jsem útoky posekané trávy na mé průdušky, přežila jsem asi sto dvacet osm bouřek, které se kolem nás točily, přežila jsem útok sekačky trávy na mého koně (kůň totiž NIKDY sekačku neviděl). Nezmokla jsem, neprochladla jsem, přestože mi foukalo na kotníky, a zpátky jsme nemuseli jít po chodníku, protože od pátého kilometru se kůň choval slušně.

A protože mi strach o život nedovolil opustit asfalt, mohla jsem celých těch osm kilometrů poslouchat nohosled. A nebylo to klap-klap, klap-chrrršmrd, nýbrž klap-klap-klap-klap. A to bylo fajnové.

draace
Pokus o drezurní prvky byly mezi šestým a sedmým kilometrem překvapivě uspokojivé.
Historicky poprvé vypadalo zastavit-stát tak, jak má!