Nenávidím dojezdy. Vždyť to je týrání, vstávat brzo ráno s pocitem, že všechno už je fuč a že, a to je ještě horší, doma čeká místo toužebně očekávaného odpočinku nástup do pracovního procesu. A to prosím v pátek.... grrrr....
Leč bohužel, sliby se mají plnit. A tak jsem po dvou nocích nocování na neobvyklých místech (v prvním případě děcák, ve druhém recepce tříhvězdičkového hotelu:o) složila hlavu do vlaku Praha – Rakovník v naději, že po vysilujícím maratónu v Praze s Madonnou naberu nějakou tu šťávu, než usednu v práci k počítači a ke stohu papíru, který tam na mne jistojistě číhá. Netřeba tajit, že jsem utřela. První paní, která si sedla vedle mne, mi svým taško-vozítkem přejela nohu asi jenom třikrát, ale to se ještě nechalo snést. Podstatně horší byla paní, která se uvelebila naproti mně. Během dlouhotrvající a jistojistě vysilující dvouhodinové cesty se musela totožně intenzivně posilňovat potravinami a jakožto vzorný pasažér veškeré obaly a pytlíky a sáčky a krabičky vzorně cpala do koše. Akorát že jí nijak nes*alo, že v rohu mezi třemi krafajícími „dámami“ jsem napasovaná já, a tudíž pokaždé, když se dobývala do koše, jsem dostala od víka koše ránu přímo do brňavky v koleni. A rázem bylo po spánku. Paní svou agresivitu stupňovala a při posledním ataku s odpadky otevřela koš tak prudce, že jsem po úderu do kolena vylítla skoro metr vysoko. Obličej se mi logicky bolestí zkroutil, přestože vědomí ještě de facto tvrdě spalo... no divte se, po dvou dnech na nohou s minimálním spánkem. Přesně v ten okamžik mi v MP3 playeru dojela poslední Madonna, a než obsah naskočil znovu, slyšela jsem, že se mne jedna z přítomných dam zastala. Prý „ale ta slečna spí, opravdu spí, přece by ten koš nedržela kolenem schválně...“
Chápete to? Už od pohledu je jasné, že služby Českých drah já využívám zásadně k tomu, aby se nějaká slabomyslná slepice nemohla během cestování dostat do koše. Věčná škoda, že mne nenapadlo natáhnout si nohy do jejího klína. Asi by se divila, panímáma...
V práci jsem byla uvítána frází „no my už se báli, že nepřijedeš... jaká byla Madonna?“ Krutá realita dospěla do cílové podoby. Na stole jsem měla takovou hromadu, jako bych se vrátila po měsíční absenci, a podobně dopadlo i mé pracovní nasazení. Prostě to tak nějak nešlo, no...:o)
Z Madonny už mi zbyl pouze a jen opar. Ještěže je zítra je sobota... a pak neděle...
Daja Swito
Utahaná se sakra zatraceně velkým „U“