Můj vztah k pobytu ve stanu pramení jak jinak než z posedlosti cítit se pohodlně. K ozdravnému spánku potřebuji dvě zásadní položky: optimální teplo (kolem sebe) a rovno (pod sebou), a netřeba dodávat, že obě nutnosti jsou ve stanu problém. Ve stanu je v noci zima, přes den dusno a vedro, drny jsou hrbolaté, sklon většinou nechybí, a když s vámi bydlí trpaslíci, kteří schovávají ponožky a zubní kartáčky, jde o zatraceně náročnou existenci.
Ve stanu nelze stát, protahovat se, protože stan je klaustrofobní, a specialitou života ve stanu je akustika, kdy vstřebáváte nejen kravál vyrobený spolunocležníkem, ale i veškeré ruchy a vzruchy odehrávající se široko daleko. Dozvíte se, kdy je otevřeno na hradě v Trenčíně, jste svědky neopakovatelné debaty na téma „jestli ti je špatně, jdi ke zdravotníkům, oni ti určitě nějaké prášky dají“, kdy se 3 hodiny probírá, proč tam radši nejít, o pár metrů dále se opilý návštěvník dobývá do špatného stanu a vše je pravidelně prokládáno zvuky, díky kterým jsme kýženou osobu překřtili na „pan Beran“, neboť jeho dlouhé a hluboké říhání by hladce zahnalo na útěk i stádo skopového.
V hloubi duše jsem spoléhala na auto, že v případě krize ulehnu do něho, takže když mi kolega na parkovišti oznámil „vystupovat“, protože auta do stanového městečka nesmí, utrpěla jsem duševní trauma dřív, než jsme vůbec ZELENÝ stan silami společnými postavili. Možná nebýt nesnesitelného vedra, přežila bych ve stanu plné tři noci, což hraničí s rekordem, když už tedy mezi parkovištěm a stanovým městečkem byl kilometr dálka, a to včetně střeženého hraničního přechodu.
Samotné stanové městečko připomínalo uprchlický tábor, protože návštěvníci, kteří dorazili později, nacpali svá bydliště do mezer mezi již postavenými, a tak není divu, že jsme po návratu z centra dění nemohli náš stan najít. Pro mě bez šance, hledat zelenou barvu mezi dalšími zelenými barvami, a kolegu zmátl stan postavený natolik excelentně, že nám zakrýval půl vchodu (omluva obyvatel zněla „sorry, jinak to nešlo“). A to jsem již pojala silné podezření, protože představa, jak budu kulturně unavená po tmě hledat stan, ke kterému nejde projít ani za světla, kdy těch pět metrů od silnice ke stanu znamená absolvovat složitou opičí dráhu, tedy překračování rohů, napínacích lanek, kolíků, spících opilců atd...
Ale tak jednu variantu „Jak přežít návrat do stanu“ bych měla: jít spát až ve čtyři ráno, kdy se rozednívá, když už film v kinematografu končí ve 3:45 hod. Akorát pak nesmíte mít v Austrálii rádoby-příbuznou, která vám kolem šesté hodiny ranní pošle SMS, aby definitivně zbourala poslední šance usnout. Protože pak už je pro změnu ve stanu vedro a dusno... a brrr. A BEEEEE:D
draace
Ale jinak super. Hlavně sdělení „stan byl ve skříni několik let, snad není moc zpuchřelý“.
Ale nezmokli jsme, vevnitř!:-)
