Dnes brzy ráno mi společnost dělala světluška. Lezla po mé dlani a jistojistě si kladla otázku, má-li vůbec ještě význam roznášet světlo, v takové zimě. Jinovatka zebe ode dne víc a víc, popadané listí praská navlas stejně jako v mrazech, sluníčko vylézá čím dál tím později. Zvířata postupně mění kratičký letní ohoz na huňatou zimní srst a snažně nabírají tělesný tuk do zásoby. Stojí ještě vůbec někdo o světlo? O skoro až nicotný záblesk světélka majícího několik milimetrů?
Ale ano, stojí. Draace. A ne málo. Draace by mohlo hodiny vyprávět, kolik podob má světlo. Světlo měkké, při jarní přeháňce, světlo tvrdé a nelítostné, deroucí se do oken a bránící spánku, světlo kruté, které zanechává v obličejích ostré stíny, světlo mazlivé, ve kterém vyniknou krásy siluet, světlo kouzelné, když svíčky blikotají na vánočním stromečku, světlo protivné, když bitva na Pelenoru vrcholí a kdosi otevře dveře... Světlo záludné, však se zeptejte všech těch monstrózních chroustů, kteří teď narážejí do pouliční lampy a zuřivě vrčí. Romantické světlo svíčky versus plamínek svíčky dušičkové, nespočet televizí osvětlených pokojů na panelovém sídlišti.
Nejfantastičtější atmosféru má světlo ranní. Během krátkého časového úseku dokáže navodit tolik podob a tolik nálad, fascinující a fantaskní příběh. Svítání, myslím tím to zcela prvotní, kdy obloha za špičkami stromů na východě bledne a pozvolna mění svou tvář, má světlo velice podobné měsíčnímu, krajina je osvětlována jakoby od země a velice naplocho. Již jsou znatelné siluety okolí a křivky stromů a člověk může pouze a jen hořce litovat, že tuhle podívanou žádný foťák ani kamera věrohodně nezachytí. Světlo se plazí po trávě, dere se nahoru a obzor decentně vypouští první sérii červánků. Konečná fáze, sluneční paprsky a poté Slunce samo, už je pouhou třešínkou na dortu rozbřeskového pokoukáníčka.
I přesto existuje ještě krásnější druh světla, který mne umí pohltit doslova pohádkově. Potřeba jsou tři ingredience: pořádná vrstva čerstvého prašanu, kousající mráz a osvědčený úplněk. Pokud si pohlídáte dobu, kdy je měsíc nad pastvinami, tedy dávno po západu slunce, a sednete na koně bez sedla, prožijete neuvěřitelnou baladu pro duši. Tělo koně vás příjemně hřeje, přemrzlý sníh pod kopyty romanticky chrupe, krajina je obalena kontrastem bílého sněhu, modrého svitu měsíce a tmavých stínů, a krystaly prašného sněhu se všude okolo rozsvítí jako roztříštěný křišťál, jako šaty Popelky mířící na půlnoční ples. Neuvěřitelná hra světel a světýlek přírody, kdy by člověk nejraději ani nedýchal, aby tu scenérii nerušil. Blýskavá podívaná probíhá ve vaší blízké přítomnosti a s profilem krajiny se sama mění. Jsou to chvíle, kdy příroda spí a v absolutním tichu nelze slyšet nic jiného, než pohyb koně a váš a jeho dech. Pro takové momenty opravdu stojí za to žít...
Daja Swit-o
Sweet in „svit“:o)
foto: zdroj net