Letošní první září se mi líbilo, co se týče facebooku. Respektive fotky prvňáčků, protože jsem formou fotek sdílela emoce hned u osmi, a co bylo ještě hezčí, včetně dvou párů dvojčat (v jednom případě smíšený, ve druhém ryze dívčí). Takže od rána příval fotek nažehlených chlapečků a načančaných holčiček, dojaté maminky, cesty do školy s obrovskými brašnami na zádech, obličeje plné očekávání a napětí a rovněž úsměvy vytvořené ryze pro objektiv foťáku.
Pro mě coby diváka velmi zábavná podívaná. Protože tohle bylo hřejivé nahlédnutí do skutečného života a zároveň možnost srovnání kreativity jednotlivých základních škol. Počínaje dárky prvňáčkům (stužkování, fasování jmenovek či Milka pozornosti sponzorů) a konče vyzdobením tříd, což mě dostalo nejvíc. My měli ve třídě pouze lavice, holé bílé zdi, před sebou Živou abecedu a vzadu tiše seřazené maminky, v nichž se onehdy mně nedařilo najít tu mou. Ano, obligátní a již profláklá historka, kterak mě maminka odložila do lavice a odešla domů s tím, že mě pak vyzvedne, načež zapomněla na čas; a zatímco já osamocena bloudila ve školních prostorách, odhodlaná se tedy připojit ke družině, když už jsem neměla kam jít (ve městě jsme bydleli asi 10 dní a nevěděla jsem, kudy domů, natož adresu).
Ale vše dobře dopadlo. Maminka trhla osobní rekord v běhu do školy, já přidala další zářez, co se týče psychických újem (újm?... prostě množné číslo „újma“) sociální fobie, a protože už jsem díky ukazatelům na silnici uměla číst, byla první třída pohoda. I matematika se onehdy dala zvládnout:-)
draace
A příští rok Markéta a teta Móňa.
To bude teprve doják!:-)