Páteční stres bych mohla krájet a prodávat po kilech (před závody nic neobvyklého) a půl hodiny před odchodem do stáje jsem neměla jasno, v jakých barvách pojedu. Původní plán „vosa“ selhal v momentě, kdy jsem černožlutou posedlovku vytáhla z pračky a zjistila, že dečka má na hřbetě díru a že většina molitanu, rozcupovaného na nanočástice!, se nalézá nejen v útrobách pračky, ale především v podobě neodtrhnutelných žmolků na povrchu podsedlovky. Jet na závody v seprané a odrbané a žmolkovité dečce budiž, to mně problém nedělá, ale cuckovatý hřbet dečky mě odradil (aby mi koně neotlačil).
Čas letěl a já trčela nad hromadou podsedlovek a uzdeček a složitě řešila, do čeho herku v sobotu navléknu. A nevěděla jsem. A jako totální kretén jsem popadla tři dečky a tři uzdečky a že si prostě vyberu ve stáji (absurditu mého počínání připisuji stresu), aby na mě holky nečekaly. A když mi mezi dveřmi podsedlovky spadly, bouchl mě do oka lístek ve schránce.
Podací pošta Praha 4, kdo mi sakra posílá balík? A napadly mě dvě osoby: zásilka z Farnamu anebo Svapu, před mnoha týdny nabízející růžovou sadu, a to právě takovou, která bývá nejčastěji hodnocena slovy „humus“, „ble“, „fuj“ apod. Tedy přesně to, co ve mně s nadšením evokuje pocit „v tomhle já MUSÍM na závody!“:-)
Takže úprk k počítači a dotaz do Farnamu (nic neposílali) a dilema, jestli na poštu běžet či ne. Ale naděje, že Svapu opravdu růžovku poslala, byla silnější než obava z kamenování všech, kteří na mě čekali ve stáji. A fakt že jo. A když jsem sytě růžovou podsedlovku ukázala ve stáji, zahučelo to jako v úle, a že hustý a že zítra se ke mně, k buzně a maršmelounku, nebudou hlásit.
Růžová sobota naprosto fantastická. Byť jsem schopna na koně navléknout cokoliv, nikdy předtím se mi nestalo, abych byla TAKHLE monitorována. Neskutečně mě bavily reakce, od pohoršeného „chudák kůň“ až po „to je nějaká blbá blondýna, ale vona blond není“, a nejčastějším komentářem bylo „no ty vole“. A samozřejmě mylná představa, že Fin je kobylka, což ale nemělo chybu, protože majitelé hřebců se od nás drželi dál anebo hlasitě upozorňovali „pozor, hřebec na okoukání!“, a netřeba dodávat, jak hodně se líbilo samotnému Finovi, že se mu ti velcí a řičící koně vyhýbají.
A úplně nejvíc samozřejmě bylo, když ta blbá růžová ne-blondýna přišla, viděla a zvítězila. Pocit k nezaplacení!:-)
draace
Tímto děkuji Svapu, za poskytnutí naprosto libového outfitu!
Teď už mi fakt chybí jenom krutě sytý tyrkys!:-)
