Minulý týden jsem si odskočila na zahradu, že přibiju alespoň dvě kulatiny, než padne tma. Byl podvečer, ale slunečný a relativně teplý, a když bylo bzučení v šeříkovém keři podezřele silné, jala jsem se pořádně podívat, co tam zase vosy blbnou.
Nebyly to vosy, nýbrž sršeň, a prohledával větve nade mnou, takže jsem se s úctou zdekovala a že počkám, než odletí, protože případně bušení by ho mohlo naštvat (tak jako veškerý hmyz tohoto typu).
A zažila jsem neskutečnou podívanou, jaké je schopna pouze matka příroda. Sršeň tam totiž nebyl sám, protože v rozlehlém křoví se jich pohybovalo cca deset, a nebyli tam bezdůvodně: oni totiž kolektivně lovili vosy. Fascinující zážitek, pro mě coby osobu, která ke všemu žihadlovému chová němou úctu, a došla jsem si pro židli, usadila se opodál a sledovala, jak sršni systematicky nahánějí kořist do listí, kde na vosy číhala jistá smrt.
Jako na jatkách, doslova. Kličkující vosa ve větvích neměla šanci, a jakmile byla lapena, nastal vzdušný souboj, kdy se sršeň držící vosu tak, aby jej nemohla píchnout, pokoušel přistát na větvi, aby byl schopen vosu zmuchlat a zabodnout do ní žihadlo. Jakmile se paralyzovaná vosa přestala bránit, sršeň pár vteřin počkal a poté jí začal kusadly oddělovat hlavičku od tělíčka. A jakmile vosu překousl vejpůl, a že mu to trvalo opravdu pár vteřin, zadeček vosy odhodil, zbytek těla drapnul a jal se s ním letět pryč, pravděpodobně k hnízdu.
Zdroj foto: net
A takhle pracovali celý večer. Chytali vosy, porcovali je, odnášeli, a jak s úlovkem odlétali, tak mezitím přilétali další, takže jsem pár metrů nad hlavou měla letovou dráhu, a to byla další naprosto úžasná skutečnost, protože oni opravdu používali jednu konkrétní vzdušnou čáru. A pokud se potkali, míjeli se vpravo.
Poprvé v životě jsem byla fascinována bzučením. Perfekcionisticky vypracovaný systém, něco naprosto fantastického! Jeden přiletěl hodně blízko ke mně, a to ve mně byla sakra malá dušička, ale jen se podíval a poté se vrátil k šeříku.
Domů se mi nechtělo, vydržela bych se na ně dívat další půlhodinu. A hlavně jsem jim fandila, protože co si budeme namlouvat: vos mám letos opravdu plné zuby. Hnízdo ve Finově zahradě, hnízdo ve valníku s hnojem, hnízdo vedle branky, do kterého šlápla kobylka (už nikdy vyklepávat vosy z husté hřívy a dívat se, jak chudince otékají víčka, uši a jak jí z těla trčí žihadla). O poštípaných dětech nemluvě, takže pokaždé, když sršeň vosu lovil, jsem ho nadšeně pobízela „do toho! A ber ji!“ a hlasitě jsem jásala, když vosu chytl.
Ale obrovský respekt, vůči sršňům. Po dnešku tuplem.
draace
Ráda bych kolektivu sršňů poděkovala za snižování stavu dotěrných vos.
A nechala jsem jim pod šeříkem jablka, za odměnu:-)