nesežereš, Kateřino, nesežereš!

Mám stres.
Ze zítřka.
Nevím, co si potřebuji dokazovat, ani nedokážu specifikovat, co mě k tomu vedlo, ale přihlásila jsem se do dvou soutěží: první v obtížnosti, která je mou hranicí, a aby se mi první soutěž jela hezky bezstarostně, tak ve druhé budu skákat ještě o stupeň výš.

Od pondělka trpím střevními problémy a divokými sny, ve kterých zaspávám, kůň si utrhává podkovu nebo se mi ho pokouší připouštět sousedův hřebec, a rovněž podléhám nutkáním nepít a nejíst, abych byla co nejlehčí (ano, správně, stihoman šmajdavé nohy).

Naštěstí s jídlem se mi to dodržovat nedaří, protože já se po návratu ze stáje prostě nažrat potřebuji, a s tím souvisí i pointa mého dnešního článku.

Abych zítra byla vůbec schopna pozřít potravu, skrz zatraceně sevřený žaludek, uvařila jsem si po mnoha letech pudink, jakože s piškotama. To je sladké, měkké a klouzavé, to by mělo lézt do krku samo.

Akorát jsem zapomněla na důležitou věc: odnést ho večer do stáje. Resp. uklidit ho ze svého vlastního dosahu. Protože to je mučení, být v jedné místnosti s pudinkem!

Nesežereš, Kateřino, nesežereš...

draace
Sežrala jsem fakt jenom trošičku.
Na okraji.
A pak jsem si do krku nastříkala Bioparox, aby mě přešla chuť cokoliv žrát. Snad do rána vydržím...:D