Kterak (ne)pořádat Hubertovu jízdu
(rychlý návod pro pořadatelství ve DVOU lidech)
Než začnu líčit své letošní dojmy, dovolím si Vás obeznámit s několika fakty. Vlastním jednoho koně a spolu s mou kamarádkou, která jezdí koně majitelce stáje, u které oba valaši bydlí, míváme tendence pořádat hromadnější akce. Třeba zrovna Huberta. Jedná se o plýtvání časem, penězi a energií, ale nepochopitelné mozkové pochody nás stejně donutí do toho jít napřesrok znovu:o) Nepoučena minulými čtyřmi ročníky jsem se rozhodla, že letos to budu mít eňo ňuno absolutně dokonalé, aby všichni byli spokojení a nikdo nemohl remcat.
Poučka první: nikdy nevěřte frázi „času je dost“
Po zářijovém koncertu Madonny jsem naposledy odpočívala. S vědomím, že příští víkend pomalu začnu pořádat své celodenní túry do lůna přírody za účelem oživení přírodních překážek. Kdybych se bývala byla donutila začít hned, ušetřila bych tolik času... V počtu lidí jedna to je totiž opravdu na dlouho:o) Trasa pro skokany má zhruba tři kilometry, je lemována různými typy skoků (hirdy, kmeny, tripple bary, křížky, oxery, dvojbradlí, plus různé kombinace v návaznosti na členitost terénu: terasy, drop, nízké zdi z klád apod.,) a když s sebou musíte vláčet sedm druhů hřebíků, sekerku, kladívko, pilu a flašku pití, je to luxusní pakárna. Ještěže je podzim sám o sobě krásný a ještěže mám jedno dítě, které obětovalo pár víkendů ve prospěch manuální dřiny, protože jinak bych to nestihla ani náhodou (Verčo – ještě jednou DÍKY). Skoky je nutné pečlivě prohlédnout, zdali ustojí případné štrejchnutí kopytem, zdali někde nevykoukl hřebík a zdali nejsou v případném karambolu životu nebezpečné. Zrovna letos mne osvítilo z nebe a na tripple baru jsem pro klid duše prohodila ploché břevno s kulatinou, což možná zachránilo jezdkyni od zlomenin a koně od pobitých zadních nohou, po špatném odskoku. Kontroluje se činnost divokých prasat v blízkosti překážek, vysekává se tráva v místech, kde se počítá s poctivým tempem. S přítelkyní kosou jsem strávila několik krásných dní. Jednou jsem se v návalu zamyšlení ocitla v lese již dávno mimo trasu, ale sekajíce poctivě pořád a dál...:o)
Chcete- li si být jisti, že se vše skutečně stihne v termínu, nechte si minimálně týden k dobru. A chcete-li ovládat čas v den konání akci, všem tajně nařiďte hodinky alespoň o hodinu a půl napřed, jinak nemáte šanci:o)
Poučka druhá: tvrzení „to se udělá“ se vymyká přírodním zákonům
Věřte či nikoliv – nikdy se nic samo neudělá. Zpravidla to musí udělat „někdo“, a pokud věta nezní „udělám to já“, tak z „někdo“ ve výsledku finále zbude „nikdo“. Po čtyřech letech organizace Huberta, kdy si dvě osoby dělí funkce stylem „ty jídlo, buzerace jezdců a stužky...,...a já ten všechen zbytek, tj. překážky, kurz, doprovodné soutěže, programy, pozvánky, stravenky, finance, sponzory, způsob fungování během dne apod.“, a kdy tento zaběhnutý model relativně funguje, je fatální hovadinou rozšířit pořadatelství o osobu třetí, o níž navíc víme, že trpí tendencí vše dohánět na poslední chvíli a nelze se na ni spolehnout ani výkonnostně, ani časově. Bude to právě ona, kdo z pouhých čtyř úkolů nakonec zvládne zrealizovat dva a samozřejmě za pět minut dvanáct, bude to ona, na koho se několikrát bude skoro hodinu čekat a kdo bude mít tu drzost prezentovat se ve stylu největšího borce, který si to může dovolit. Jako natruc se stane zázrak, že akce po katastrofických zkušenostech z minulých ročníků skončí v plusovém výsledku a nastane moment, kdy se bude rádoby výdělek rozdělovat mezi pořadatele. A co teď? Na třetiny? Posledních 14 dní jsem spala 4 hodiny denně a celou noc se mi zdálo, jak tluču hřebíky anebo střihám kolečka na stužky, protože kolegyně „v branži“ má malé dítě a doma fanatického nekoňáka, takže k herkám smí pouze třikrát týdně v době „od-do“. Ano, třetí osoba se poslední týden starala o dvě malá vnoučata, protože její dcera ležela v nemocnici. Budiž. Ale co s jejím argumentem „tak sis měla říct mému manželovi, to je tvůj problém, žes to všechno dělala sama...“?