Píše se rok 1986. Mlha, deštivo, kluzký povrch... hlavně listí, listí je v obloucích záludné. Hlavně se držet takticky vzadu, nepřepálit tempo... Oračka, dlouhá oračka... lesík... ještě dva lískové skoky... a do cíle. Do kolen vytahaných zacákaných tepláků fouká nepříjemný vítr. Kdo bude první u rybníka? Valencio?
O mém dětství se dají s jistotou doložit tato fakta: princezny mne nebavily, panenky mne iritovaly a holčičí hry jsem nenáviděla. A pokud jsem nebyla Robin Hood anebo Vinnetou, tak jsem pořádala dostihy. Měli jsme hodně imaginárních koní. A zrovna s Valenciem, tehdejším dostihovým hrdinou, jsem v duchu vyhrávala všechny své Velké Pardubické a Velké Národní, a pranic mi nevadilo, že jsem leckdy byla jediná na startu... hlavně si euforicky proběhnout cílem:o)
*****
Píše se rok 2006. Je to dvacet let zpátky, čas nás tlačí, motáme se v kopcích a panicky hledáme centrálu Radka Holčáka. František nám sice cestu popsal, ale špatně jsme pochopili odbočku, místo až za ní doprava jsme hned točili, a poté marně pátrali po správném „doprava“. Cesta se zužovala, přibývaly salaše... ejhle, began v prudkém kopci oře pole. Čas se asi zastavil...
A byli to právě chlaďasové, kteří zachránili situaci. Fluffy že si je vyfotí a já jsem náhodou zvedla pohled a uvědomila si, že ovál z pilin zasazený v kopci podhůří asi nebude obvyklá doména Valašska.... Sláva, to bude ono. Uf.
Dva koně v kolotoči (zlobící Dellan a Cieszymir), nikde nikdo... a opodál tmavý volně se pasoucí kůň. Žádná ohrada, žádná páska... jen louka a osamocené černé zvíře.
“No nekecej... tak to je mazec...“ (Moje první věta bohatě vykreslující situaci.)
Radek Holčák na můj dotaz, jestli má Valencio ještě zuby, bo mu vezu mrkev (ono 29 let u bývalého jedničkového steeplera, to je úctyhodný rekord), pobaveně odvětil že „ano“ a že za ním můžeme. A tak jsem se šla, po letech slibů sama sobě, podívat na jednoho z mých prvních dětských idolů. Akční návštěvy Železníka jsou již minulostí a Valencio je de facto posledním poutkem mezi blikajícími vzpomínkami na dobu, kdy jsem černobílou Velkou sledovala jakožto ušmudlaný fracek, který na koni seděl dvakrát v ZOO a jehož nejmilejší hračkou byl bičík vyrobený z bezového keře. Z dětství mi kromě zažloutlých článku z Mladé Fronty nezbylo nic, foťák jsme v rodině neměli... a tohle byla nejstarší žijící vzpomínka. Stál v kopci, zvedl uši, přikráčel mi naproti a bez cavyků komunikoval. Žádné obracení se zády, jako Želda v posledních letech svého života, huňatá horská hříva, lesklá dlouhá srst a nebýt stařeckého a lehce potlučeného výrazu, nechalo by se špekulovat, kolik mu je let...
Radek Holčák nás provedl stájemi a představil všechny své svěřence. Řeč se však i v závěru stočila k Valenciovi; nohy koňského stařečka sice pobolívají, ale že se pohybu nebrání nám dokázal osobně, když se poctivě a svižně vyválel v prudkém kopci, a poté důstojně odkráčel zkontrolovat ovce pasoucí se opodál. Bylo nám vysvětleno, že navolno přebývá venku běžně, bez tendencí se přílišně vzdalovat. Popase se, obejde si stáj a když ho to přestane bavit, vrátí se domů. Svého času s ním takto trávíval čas i Bargiel (ano, smutný hrdina letošní Ceny Labe), který se veterána držíval jako klíště. Ani v prostorném boxu nepřebývá Valencio sám. Společníka mu dělá valach Numero Due, aneb kterak lze spojit příjemné s užitečným: Valenciův kolega mimo dosah koní hodinaří a přítomnost vysloužilého šampióna mu zajišťuje klid i bezpečí.
Ještě památné černobílé fotky vedle vchodu boxu...
Naposledy jsem si pohladila černý chlupatý nos. A už tě nebudeme rušit, dědku. Užívej si podhorského sluníčka, i blížící se zimy, přečkej ve zdraví a doufám, že se ještě uvidíme. Příště už trefíme hned a snad zbude mrkev i pro ostatní, hehehe:o)
Daja Swito
emoce jako vrata