Who is Tůno?
Otázka by ale spíše měla znít, kdo byl Tůno. Že by nějaký tajný milenec?:o)
Nikoliv. Tůno byl myš. Pravá, živá, nepočítačová myš. Myšák, který uchvátil každého dvěma zásadními fakty: svou barvou a svou neskutečnou nadváhou. Byl natolik obézní, že výraz „koule“ byl nejvýstižnějším vyjádřením jeho vzhledu.
Zřejmě by bylo od věci uvést zásadní informaci, a to že chovám myši. K myším jsem měla silnou citovou vazbu odmalička, za první samé jedničky jsem si vydupala bílé myšky. Byly tři a viděla jsem je přesně deset minut, než jsem byla odvezena na tábor. Po návratu mne doma čekalo strakaté morče, protože má tehdy tříletá sestra pojala přítomnost domácích zvířat po svém a jala se bílé tvorečky pustit z balkonu v pátém patře. Jistý čas jsem kromě koně a myší vlastnila osmáka, morče, křečíky, krysu a zakrslého králíka. Pár let to trvalo, než mi došlo, že mít hafo zvířátek je sice prima, ale nestíhala jsem se se vším mazlit a všemu se věnovat, kochat se tím. Především krysy, jejichž odchody jsem pokaždé těžce oplakala. Nelze zapomenout na KrysoTýnu, jak čorkne suchý rohlík a záhy se jej marně pokouší procpat úzkým otvorem do klece... Kradla mi papíry ze stolu, a když se jí zvědavý a hravý pes pokoušel z klece vykukující kus kartónu sebrat, panicky popadla cár na druhé straně a držela ho vší silou. Chvilku se s labradorem o papír přetahovali, než se celá klec tahem psa poroučela na zem...
Nové hlodavce už jsem poté nepořizovala, tedy dokud se u Móni neobjevil had. Hnedle byl důvod mít zase myši, a tady si každý položí otázku, jestli to není kruťárna krmit hada vlastnoručně vyrobenými tvorečky. Přiznávám se, že líto mi jich je a na jejich zabíjení se nedívám, ale k čemu jinému příroda stvořila myši? Myš si žije svůj spokojený život, v teráriu u hada netuší, co ji čeká. Jakmile je lapena, je přirozeně usmrcena. Takový je, byl a bude život.
Mnohem více mi vadí přístup chovatelů plazů, který koupí myš a nechá ji i několik dní uvězněnou v mrňavé krabičce, bez prostoru, jídla a pití. To je kruté týrání zvířat, které je ze zákona trestné, protože chudák myš je stále živý tvor, přestože v roli potravy. Nerada své myšky vozím do Zverimexů, nemám z toho dobrý pocit, a právě z těchto důvodů letos svůj obsáhlý chov ruším. Moje myši bydlí venku, matky ve veliké bedně, odstavená mláďata v několika větších akváriích. Snažím se, aby měly k životu dostatek prostoru, aby si mohly v naskartovaném papíru tvořit nory, aby měly co kousat a s čím si hrát. Takový vyschlý bochník je přijat s nadšením: vyžerou si do něho jeskyně a já pak řeším, jak je dostat z chleba ven:o) Pozorování jejich komunity je lepší kukanda než televize. Víte například, že samečci, než se začnou bít, švihají ocáskem podobně jako vytočená kočka?
Můj úplně první myší pár byl Aneta a Daniel, oba albíni, tedy bílí s červenýma očima. Daniel byl pečlivý otec, Aneta poctivá matka, která obvykle porodila 14 mladých. Snažila jsem se ji šetřit, aby se tolik nevyždímávala, protože byla schopna vrhat mláďata ob 5 týdnů. Její dcery ale abnormální plodnost nezdědily. Bílé myšky jsem postupně prokřížila s klasickými šedými, a po další generaci jsem koupila za nemístné peníze černého sametové myšáka, Thaguse. Thagus byl parchant, tyran a despota, který se ke svým samicím choval jako hulvát, ale o mladé se staral pečlivě. Opatřila jsem mu strakaté nevěsty, a v páté generaci konečně vylezla mláďata s Thagusovým typem srsti: dlouhý lesklý hedvábný chlup. Thaguse a jeho harém mi téhož roku vyvraždili potkani, kteří se prohryzali skrz pletivo, ještěže jsem měla v záloze vnučky. A jedna z nich, černá jako uhel, povila Tůna. Tůno přišel ke svému jménu zcela spontánně: po užaslém mamutově projevu „on má metalízu? To je schválně tak vytůněnej?“
„Metalíza“ ovšem jakožto přirovnání seděla. Myš měla lesklé chlupy, dlouhou stříbrnou srst. A pojmem stříbrnou myslím skutečnou stříbrnou, takže nádhera. Zkoušela jsem tu barvu rozmnožit a udržet, ale 99% mladých byli samečci. Jediné tři samičky mi pro změnu vybila lasička, a jejich černá matka, která jako jediná dávala stříbrné holky, bohužel uhynula na nádor.
Po Tůnově působení mám myši klasické, černé, šedé, prokvetlé, hnědé, kakaové, rezaté, oranžové, pískové, mléčné a pak variace strakatých. Vše ve dvou podobách – dlouhé a krátké chlupy. Bohužel k mé velké lítosti nic stříbrného, a o to více mne mrzí, že Tůno doplatil na svou abnormální otylost a během noci uhynul. Nemám jedinou jeho fotografii, protože můj foťák tak malý objekt věrohodně nezachytí:o(
Zůstaly po něm ale pravnučky se zlatou srstí, nádherná barva. Chov omezuji, z původního počtu okolo 150ti myší ponechám pouze základní smečku matek, kterých je zhruba kolem dvaceti, samečky už jsem separovala na samotu, aby nedocházelo k dalšímu rozmnožování. Nechám je v klidu dožít. Potravu pro mého, Móni a Aurory hada však budu muset odchovat, a třeba se mezi mladými objeví i kousek Tůna. Ten jeho stříbrnej pupek mi bude v myšíně citelně chybět:o(
Daja Swito
myšoidka a myšomanka