Já vím, měla bych se stydět... muhehe
Ano, jsem si toho vědoma. Flákám svůj blog, fuj, stydím se. Net mi nakonec jde, chyba v matrixu byla na straně modemu. Po častých výpadcích elektriky se prý tyto mašinky seknou a signál naskočí až po restartu. Pravda, orosila jsem se, protože po mém restartu modemu se dlouho dělo ještě větší nic jak předtím, ale sláva vlasti, kontrolka „DSL“ se po mém lehkém srdečním kolapsu rozsvítila. Svět i civilizace budiž pochválena, nebudeme během víkendu bez spojení. Ačkoliv... ono by se zas tak moc nestalo, hahaha...
Závislost na netu si jedinec uvědomí v momentě, kdy hoří zvědavostí, co se během ušlých deseti vteřin událo ve virtuálním světě. Přestože je nad slunce jasné, že ve Vzkazích ho čeká prázdno a v mailech pouze hromada spamu, stejně trpí zvláštním druhem paranoidního záchvatu, že o něco přichází. Že se cosi děje a že právě on je ochuzen. Pocity úzkosti, nevolnost v oblasti žaludku, hysterický vztek na bezmocnost a nemohoucnost... Osobně neznám větší zoufalství, než když svou převahu dokazuje právě počítač.
Pointa tohoto pablábolu tkví ve dvou faktech: zaprvé já a můj net, který šlapal během víkendu jako hodinky. Výsledek? V blogu nuda. Zadruhé Frost, kterému net zlobil průběžně a s nímž jsme si vyměnili několik zpráv typu „tobě to jde, protože to pro změnu nejde mně...“. Co z toho vyplývá? Že v nouzi poznáš přítele. Akorát že bez signálu je ti i přítel úplně k ničemu... Hujahýýýááá...:o)
Teda to je ale blábol....
Daja Swito
která celej víkend čuměla do fotek tak, že má totálně vygumováno v hlavě.A nejen v ní, prej. BÚhehe.