Tak to je fakt nářez... Stávám se historicky prvním uživatelem, který obšlehl blog téma jinému uživateli. Froste, eeh... sorry.... muhehe:o)
Mno, věc se má ve skutečnosti tak, že jsem původně hodlala reagovat na již zmíněný článek, leč dvě fakta mne donutila tak neučinit: zaprvé omezený počet znaků v Komentářích a zadruhé – proč to nepoužít (nevyužít?:o) pro sebe, že ano...
Pravda, historka je to poněkud staršího rázu. Domnívám se, že onehdy bylo úterý, a do podvědomí se zapsalo jakožto den, kdy „Móňa pekla a Káťa prala“. Podotýkám, že nezávisle na sobě: běžný pracovní den, kdy se Móňa rozhodla být hodnou manželkou a upéct bábovku, a kdy já jsem se konečně donutila naházet do pračky delší čas jeté koňské cajky. Fuj. A že smrděly, jako psí noha, takže jsem nevábně vonící pakl naskládala do pračky, a zahnojené hadry z koňských zábalů na vrcholu haldy mne automaticky navedly ke spuštění programu peroucího na maximální teplotu. Nedělala jsem si iluze, že hadry po ukončení praní vyjdou bílé, ale že vylezou v podobě čehosi beztvarého a nepoužitelného čehokoliv fyzicky namáhaného... Nedal se jimi ani utírat prach, natož jimi balit hajtrám končetiny proti případnému nárazu během transportu. Ale tím mé překvapení nekončilo. Z pračky jsem pozvolně vytahovala věci, které svého času bývaly buď o dvě čísla menší anebo o tři čísla větší: bavlněná čepice, do které by se vešly čtyři hlavy a kůží prošívané jezdecké flaušové rukavice, které by naopak nenavléklo ani dítě. Otěže, kterými by se po vyprání nechaly zatloukat hřebíky, kamaše a zvony, které před spuštěním pračky prokazatelně byly černé a jejichž pozůstatky suchých zipů jsem lovila v bývalých hadrech. Jediný, komu praní prospělo, bylo masivní vodítko; právě to vodítko, které během máchání intenzivně bouchalo do bubnu pračky tak hlasitě, že mne to donutilo se modlit.
Vraťme se k Móně. Že se jí doma peče bábovka si naštěstí vzpomněla relativně brzy. Hořelo zatím jen v troubě a vyjma kompletně vyčouzeného paneláku se žádný katastrofický scénář nekonal. Ale ona shoda „domácích prací“, ta už za vyprávění stojí. Nebo snad ne?
Takže, můj milý Froste, kam se hrabou tvé bílé fleky. Buď rád, že si pereš sám, muhehe:o)
Daja Swito
vodní kámen, to je prevít... ten Vám rozbil pračku!
I když já bych to více viděla na vodítko. Chacha.