část první:
o plánovaných nočních můrách
V okruhu mých opravdových přátel se nalézají jedinci, za které svou lakomou ručku do ohně klidně dám. Leč bohužel (bohudík...:o) ani jeden z nich o takto projevené city nestojí, takže se musíme spokojit s poněkud odlišnými formami dávání najevo, že mi daný člověk skutečně není ukradený. V mém případě se to však poněkud sráží s faktem, že nemám čas ani sama na sebe, natož na všechny ty, kterým bych se ráda věnovala „alespoň“ trošku. Většinou se překotná snaha obrátí proti mne a to ve stylu „sliby – chyby“. Tudíž se skutečně snažím neslibovat, neboť slib sám o sobě zaručuje, že se z vás vyklube extrémní hybrid slibotechny s kecalem...
Víkend á la maratón Twin Peaks jsem již obezřetně přislíbila na „někdy v budoucnu“, protože na polovinu načaté Metaxy dopadal prach už pěkných pár měsíců. Je proto logické, že se nám promítání všech dílů seriálu Městečko Twin Peaks podařilo zrealizovat takříkajíc „ze dne na den“, nikoliv s odstupem několika desítek týdnů, a že se zrovna jednalo o přechod starého roku na Nový...? No tím lépe, protože kalendář nadělil o jeden den volna více. Nutností extrémně slavit Silvestra jsem beztak nikdy netrpěla. Ano, na určité poslední prosincové dny vzpomínám ráda, dokonce jsem zjistila, že celou jednu dekádu ovací Nového roku se mi podařilo strávit pokaždé na jiném místě...:o)
Tak proč to letos nemít v poněkud jiném duchu, než jako obvykle? Resp. vloni?:o)
A ještě v podobě rádoby noční můry, protože představa, jak trávím Silvestra pouze čuměním na bednu, mne svým způsobem strašívala taky:o)
Neměla jsem ponětí, co od Městečka Twin Peaks očekávat. Dle jednoho z příspěvků ve Frostově blogu jsem usoudila, že to bude jeden bubák za druhým, ale co si budeme namlouvat, lákalo mne to i za cenu, že na malou budu chodit s klackem v ruce a celou noc bude muset být rozsvíceno, abych se k odsunu na „přirozenou potřebu“ vůbec odhodlala. Po několika večerech strávených s LOST, kdy jsem se obávala podívat se do vlastní skříně a kromě počítače povinně svítil celou noc i had, jsem byla připravena pojmout i „něco ještě horšího“... hahaha... a tak hurá do toho. Nicméně se přikláním k názoru mé rádoby předchůdkyně, která byla na tento maratón původně pozvána: kdybych stejně jako ona pozřela jakožto první Twin Peaks – film, dost možná bych si další projekci mileráda odpustila:o))
Příběh se v samém úvodu jevil jako detektivka. Být náhodným divákem, seriál kolem mne projde bez povšimnutí, už jenom orientace v postavách mi notně činila potíže a fakt, že po pozření každého dílu nebyla možnost polapené informace náležitě vstřebat, se rychle projevil. Bordel, jaký se mi během promítání vytvořil v hlavě, beze studu strčí do kapsy i onu „horu osudu“, která se majestátně tyčí v mé ložnici už od října...
Postava agenta Coopera sama o sobě vybudovala základ úspěšnosti. Typ podobný detektivu Nicku Carterovi z Adéla ještě nevečeřela, ono charisma dokonalého muže, který je vždy nad věcí s klidem anglického gentlemana. Ale nejen Cooper se nesmazatelně vryl do mého srdce, kromě netrpělivého čekání na Davida Duchovnyho v roli Denisy (orgáč jako vrata, tedy z mé strany) jsem vyžadovala i osobitost Alberta, jehož netypický „vztah“ k buranovu by mohl být základem vlastního příběhu. A sám režisér David Lynch v geniální „hlučné“ roli....:o)))
Sám seriál se postupně vyvíjel do rozličných fází: především na závěrečné pasáže boje Jihu proti Severu či „návrat“ pětatřicetileté adolescentky do školní lavice se opravdu zapomenout nedá. Bizarní sny a vidiny Dalea Coopera, promítané do „běžného života“ podaného formou kruté reality i skoro až přehnané nadsázky, už pouze utvrdily diváka v myšlence, že možné je vlastně úplně všechno. Splácejte dohromady psychothriller, duchařské scifi, bláznivou parodii, náročnou detektivku a konzumní seriál, a dostanete Twin Peaks se vším všudy. Jen si ujasnit, čemu se smát a čeho se bát:o)
Za mé osobní minus, co se týče prožitků, považuji svou náklonnost k Mobymu, který před lety ústřední motiv hudby z Twin Peaks použil v jedné ze svých verzí tracku „GO“; tudíž jsem místo hrůzou vstávajících chlupů zažívala obligátní čekání na „tuc tuc tuc“, neboť letitá síla zvyku je mrcha:o)
Kromě dobrého pocitu ze seriálu mne hřeje další nezvratný fakt: že jsem dokázala natolik dlouhé sledování televize (monitoru) neprospat. U mne poměrně nezvyklé, protože můj organismus v cizím prostředí propadá záchvatům spánku až neúměrně. Posaďte mne během delší návštěvy do křesla a uvidíte sami:o) Ono stačí zmínit Manětín, kdy veškerý volný čas v mém podání probíhá pod dekou a v říši snů...
Daja Swito
která KONEČNĚ viděla všech 30 dílů Twin Peaks plus film
a která se nechala inspirovat barvou zdi pro jeden svůj pokoj
a která minimálně týden nechce vidět nic, co připomíná lahodnou černou kávu.
Ale třešňový koláč, tím bych rozhodně nepohrdla.
***
Thanx to Frost. Pizza zdárně dojedena při LOST:o)