část druhá:
o neplánovaných nočních můrách
Začnu školáckou otázkou: co je to vlastně noční můra? Pro každého jistě něco jiného, počínaje hrůzami z reálného života, a konče zlými, někdy i opakujícími se sny. Obojí je fuj.
Mně se při výrazu „noční můra“ vybaví děti, a to prosím moje děti, které naštěstí nemám. Představa role matky se sice báječným, milujícím a snažícím se partnerem, ale bez té pravé skutečné lásky: to je moje noční můra. Nechci tady vykydávat útlocitné a sentimentální myšlenky, ale když pohlédnu zpět do své minulosti, milostné románky se mi vesměs ubíraly tímto směrem. Počáteční okouzlení pominulo, láska spadla do stereotypu, stal se z ní prostě jen vztah, bez nutkání zakládat rodinku a žít tzv. ve dvou. Nabízí se dvojí vysvětlení: buď to nebylo „ono“ anebo nejsem způsobilá opětovat city, které jsou mi z druhé strany nabízeny. Takže mé minulé svazky v drtivé většině končily stavem, kdy jsem musela opustit člověka, který mne skutečně miloval, a už jenom ten pocit, že takhle ubližuji, mne více ubíjel, než vnášel do mého vědomí pravdu – tedy že jsem učinila dobře. Že jsem nedokázala tahat partnera za nos. Copak lze předstírat city, které nejsou? Copak lze pěstovat vztah na základě faktu „s ním se budu mít v životě dobře?“ Copak lze v takovém svazku přistoupit k založení rodiny, s argumentem „až budeš mít děti, nebudeš mít čas řešit takové kokotiny, protože každá si zvykne a každá si zvykla“...?
Tohle byla a je moje noční můra. Že spadnu přesně do téhle situace a pak se, jako na vztek, objeví ideální muž, k němuž vzplanu mnohem silnějšími city. A co potom? Lze vůbec takovou situaci kloudně řešit, aniž bych nikomu neublížila?
Tady se jistě nabízí rejpanec ohledně Anety a Daniela: ale ano, proč ne? Vždyť je to tak, dokonalá ukázková situace. Souboj srdce a zdravého rozumu.
Loňský rádoby bizarní rok mi nadělil nezvyklé množství facek, včetně situací, kdy jsem dostala ledovou sprchu při zjištění, jak banální jsou moje problémy. Klárčino nešťastně zkončivší těhotenství, přesně dle zákona „čím více člověk po dítěti touží, tím dříve o něho přijde“, a v neposlední řadě předsilvestrovská historka, která je bohužel ideálním modelem mé noční můry. Ano, „fungující rodina“: tatínek, maminka a jejich pět dětí. Napohled klapající smysl života, ale já bych se nestyděla použít termín zlatá klec. Svatba bez emocí, protože nevěsta se vdávat musela, nadto za člověka, ke kterému de facto nic necítila, a aby byl osud ještě krutější, neplánovaně přišly na svět i děti další a ve dvojnásobném počtu. Věřím tomu, že role matky je sama o sobě naplňující, tudíž že se dají veškeré náležitosti související s existencí v „manželství“ tohoto typu překousnout, ale... a to prosím mé osobní výrazné ale... Co když se v životě vyloupne někdo, s kým se komunikace přehoupne do zcela jiné dimenze, kdy bytí dostane jiný nádech, kdy začne fungovat výraz symbióza a harmonie, a dostaví se i city plus touha s tím druhým sdílet čas, ne-li život?
A je zaděláno na průser. Dilema zdali trhat početnou rodinu na úkor svého vlastního štěstí anebo to risknout a na úkor otce svých dětí (a samozřejmě i dětí samotných) si podržet svou vlastní vidinu života plného touhy a lásky, a bojovat za ni i s vědomím, že cesta bude klikatá a kdo ví, jestli vůbec správná...
Dva rozumní lidé by danou situaci řešili. Vysvětlili by si priority a především by byli schopni kloudně a soudně odhadnout, jak po takovém antimanželském karambolu bude soužití v následujících letech vypadat. Rozumně uvažující lidé by si jistě dokázali říct „promiň, nemiluji tě, nikdy jsem tě vlastně nemilovala a nechci již s tebou žít“, eventuelně „kvůli dětem můžeme fungovat v jedné domácnosti dál, ale já mám někoho jiného a s ním budu trávit čas, než se ukáže, co dál“. I rozvod a následný život odděleně by byl jednou z variant, proč vůbec nuceně udržovat nehodou a paragrafem vytvořenou rodinu, když to doma nefunguje?
Bohužel ne každý disponuje takovou soudností, tolerancí a inteligencí, aby se takhle zachoval. Pokud jste se nešťastně vdali za někoho, pro koho je manželka stroj na děti, na domácnost a na jeho obskakování, tak se rozumného řešení problému nikdy nedočkáte. Váš zákonitý manžel vám zakáže vycházky, sebere vám telefon a odstřihne net, protože zjistí, že se s někým scházíte. Člověk, na kterého nejste a nikdy jste nebyli výrazně citově vázaní, vám nadává do kurev, předhazuje, jak kašlete na děti a likvidujete rodinu, a neopomene dodat, že to je on, kdo tu rodinu živí a všemi silami udržuje šťastnou. Připravte se i na to, že si dá tu práci a poštve proti vám vaše vlastní rodiče a sourozence, aby všem dokázal, že on není ten hajzl a děvka, který rozbíjí rodinu, takže vám pak vynadá i vaše matka...
Pokud náhodou telefon mít budete a vzdálíte se z domu, každou půlhodinu vám bude volat a zjišťovat kde jste, s kým jste, co děláte a kdy se vrátíte domů. Pokud se mu vaše odpověď nebude zamlouvat, tak se dozvíte, že se děti dusí a že chtějí maminku...
A především počítejte i s tím, že se vrátíte ze schůzky domů a vlastní capart vám oznámí, že jste špatná maminka, protože tatínek to říkal. A za tohle, a to zdůrazňuji, bych já nechávala lidi zavřít.
Jak si sakra někdo může dovolit naočkovat malé děti proti vlastní matce, chápete to?
Dítě je stvořeníčko, které není s to pochopit vážnost situace a udělat si zdravý úsudek, a které je na vypjaté situace abnormálně citlivé. Nechápe, proč si tatínek a maminka, tedy dvě zásadní osoby v jeho kraťoučkém životě, nemohou přijít na jméno a jeho jediným přáním je, aby se všichni měli rádi.
Aby byla iluze stupidního přístupu pana manžela dokonalá, počítejte i s psychickým vydíráním „já si něco udělám (později já se zabiju, jestli nebude po mém)“.
Vážně existuje někdo, kdo by pochyboval, že manželství v tomto stádiu bude fungovat?
Je mi z toho na blití. Pro podobné jedince by bylo na místě vymyslet vlastní kategorii, něco, co zahrne výrazy „sobec, despota, zabedněnec, ignorant, vyděrač, psychomaiak, magor“..... apod.: nemůžu pokračovat, protože bych nevystačila se slovníkem a že umím být i zatraceně sprostá.
Nechci být prorokem, ale žádný kompromis tuhle konkrétní situaci nevyřeší. Nevěřím tomu, že by takový patvor, jako je zmíněný pan manžel, přistoupil na rozumné podmínky, a pokud v záchvatu příčetnosti ano, stejně je nedodrží a časem bude vyžadovat (spíše požadovat, s ohledem na jeho styl jednání s manželkou) formu soužití tak, jak vyhovuje pouze jemu, nikoliv oběma.
Podotýkám, že osoby a děj nejsou smyšlené, a osobně doufám, že vnesu do tohoto textu nejen kapku poučení, ale i případné pochopení ze strany osoby, kterou jsem si dovolila tady nazvat vulgarismem. Jako sorry, pane XY, ale opravdu se prezentujete jako ultraprimitiv. Jestli jste to nepostřehnul, tak tady nejsme ani na Divokém západě, ale ani Dálném Východě, a pokud styl svého chování alespoň trošku nezkorigujete, tak si nedělejte sebemenší naději, že s Vámi kdy jakákoliv žena bude sdílet život. Anebo si pro takovou dojeďte do Emirátů, tam už jsou chuděrky předem vycepované.
Daja Swito
a nezvykle hořká příchuť SH, kterou dnes hrají už podruhé.