Příběh vikýře
Vloni doba ledová, letos doba větrová: co asi bude příště?
Nikdy v životě jsem se tolik nebála o koně, jako v noci ze čtvrtka na pátek. Po dlouhotrvající diskuzi, zdali mé dýchavičné zvíře ponechávat v tomhle absolutně debilním počasí venku, a kdy bylo jasně stanoveno "ANO", protože vlhká stáj je vetší zlo než bakteriální zánět... jsem si za ono „ANO“ nadávala celou noc. Poslouchat v neklidné noci vyjící sirény hasičů, narážející větvičky do oken a občasně náraz, který rozkýval mou visící žirafku... Nemohla jsem usnout, protože na půdě lítaly krabice a mlátily do střechy, a vlající igelit pod taškami dělal "bzzzzz". Když jsem usoudila, že zvuk, jež bije do půdních prken, bude zřejmě voda, a s baterkou na čele záhy uviděla místo vikýře díru, nezbylo mi nic jiného než ji prozřetelně zacpat kůňovo termodekou (aspoň jednou v životě jsem ji použila: gratuluji si), a pak už pod ni akorát nosila kýble, aby mi neteklo do pokoje.
A představa, co se teď děje venku... Viděla jsem pouze siluetu vysokého smrku, jak se ohýbá k zemi. Rámus bouřky, vichřice, nedalo se v tom spát, veškeré myšlenky se mi upíraly směrem k výběhu. Kdyby bylo reálné tam jít a svést koně do maštale, tak to bez zaváhání udělám. Jenomže v černočerné tmě a v lijáku, jaký nepamatuji, by projít tou soutěskou, kde vlály prastaré stromy jako prádlo, bylo o život. Akorát by mi ten vylekaný kůň utekl a určitě do města, kde nešel proud, a to by byl teprve průser. Kdyby ten debilní uragán alespoň nebyl tak hlučný... grrrr. Ani vosk stékající do modemu mne nerozházel, a to už je co říct.
"klasická odpolední momentka"
Ráno jsem potkávala bláto až na silnici a jen jsem odhazovala větve, cestou nahoru do výběhu. Naštěstí kůňos na zapískání přiběhl a sláva, měl všechny čtyři nohy. Baterkou jsem zmerčila polámané břízy a přepravku s obilím na ráno mi vítr odvlál úplně pryč, barely s vodou povalené... No příště si kůňa raději strčím do garáže. Sice bude protestně řvát, ale lepší než abych zase celou noc nespala.
Srabácky jsem ho na noc zavřela do stáje, protože pořád lepší variantou je kašel, než abych ho ráno po tmě venku našla s baterkou v polohách, které pro koně dvakrát přirozené nejsou. V pátek po obědě jsem si totiž odskočila z práce, bo přijel kovář, vystrouhat hajtry. A když už jsem je pak musela vracet do výběhu, tak jsem na svém "chudáčkovi nemocném" (překlad: nevylítaném pošahancovi, kterému z očí kouká kompletní peklo, nejenom čerti) objela ohradu, podívat se na škody. Pár desítek metrů od "závětří", tedy v tom schovaném cípu ohrady, kde hajtra vegetí před nepřízní počasí, leží smrk s objemem kmene 70-100 cm. A řada těchto stromů pokračuje dál, lemuje ohradu...
Ohrada mi padla pouze mezi terasami, to jsem hned zatloukla, ale tam je plot pouze kvůli tomu, aby herky nedevastovaly všechny pozemky naráz. Všechno venkovní je v cajku, díky houštinám šípků a trnek, kterým se tímto omlouvám za všechny sprosté výrazy, které na ně většinu roku dštím. Akorát tu oranžovou vestičku by mi teda rvát na cáry nemusely....
A popros, Příběh vikýře. Tak si představte, že ten debilní vikýř ve skutečnosti neodlítl. Celou dobu visel ze střechy dolů a byl to on, kdo intenzivně bouchal do střechy a třásl celým podkrovím . Já tam jako blbec šplhám a ucpávám díru předraženou termodekou... a ono se stačilo podívat ven:o) I když nevím, jestli bych si to lajzla, v takovém počasí: nevím, co se ženilo, ale čerti byli slabý odvar.
Daja Swito
tentokrát těžce naměkko:o)
"klasická odpolední momentka II"