jedna sněhová

O cestách a cestičkách

Nečekejte žádnou vychytanou emoci, přestože téma nabízí tolik variant, ku psaní. Třeba cestu života či cestičky do srdcí... cest je přece tolik. Třeba cest la vie... muhehe.....:o)))
Dobře, nebylo to vtipné, ale na druhou stranu: kde je dáno, že musím být vtipná? Je to můj blog a já si v něm mohu dělat, co já uznám za vhodné. Tedy vyjma nahatých fotek, které k mé velké nelibosti zakazuje domovský server.

Mimochodem, taky máte tak neuvěřitelně zaprasenou klávesnici? Když se tak na ni zadívám, lze rozeznat, čemu všemu jsem se oddávala na stole. No humus. Jestli by nestálo za pokus do ní nenalít Savo, to by se pak člověk podivil, co všechno by z ní utíkalo.

Zpět k cestičkám. I když to „F“ nutně potřebuje umejt hned teď, bleeee... Bezvaječná nudle nejde odlepit.

Konkrétně na mysli mám cestičku vedoucí k hajtrám do výběhu. Ano, onen prudce kopcovitý průsmyk, který je momentálně zapadaný sněhem, takže vydupat nahoru s nákladem vody se časově protáhne. Včera i dnes jsem přišla pozdě do práce, ve čtvrtek kvůli Finovi, v pátek kvůli mamince, a v obou případech kvůli cestičce. Vysvětlím: můj kůň usoudil, že teploměr žere koně, tudíž jsem včera ráno zabila deset minut času snahou změřit mu teplotu, aniž by teploměr zmizel v koni. fffffffffffff (ano, pořád čistím tu klávesu, pořád to není ono...) Poučena faktem, že sněhovou závějí je nutné se brodit, což také značně natáhne čas, jsem se rozhodla vstát dnes dřív, abych měla rezervu, a že tedy vylezu z pelechu současně s topením, což je čtvrt hodiny dříve než normálně. Topení když se zapíná, vydává sérii zvláštních zvuků, buď klape anebo ťuká. A tak jsem čekala, kdy začne cvakat, abych mohla opustit postel s vědomím, že už to hřeje a tudíž už se mi ohřívají věci ke koni... A tak čekám a čekám a čekám... a nic. Jaksi jsem nemohla tušit, že maminka nechala topení běžet i přes noc, bo mělo pekelně mrznout:o)

Ovšem největší podíl na zpoždění v obou případech měla cestička. Šlapat po mou osobou vyšlapané pěšince v závějích znamená, že se neustále strkáte buď se psem anebo s koněm, protože ani jeden nechce jít za vámi, nýbrž vedle vás a pokud možno on na cestičce a vy v závěji. Psa odpálkujete poměrně snadno, ale 500 kg kůňových se s vámi nepárá, a tak transport nahoru probíhá v neustálém nadávání a odstrkovaní zvířat a vysypání sněhu z nohavic. No abych nakonec nemusela vzít pluh a neudělat tam vedle sebe tři stezky, protože vztekat se po kolena ve sněhu a ještě u toho chrlit sprostá slova, to je docela slušná fyzická dřina. Nemluvě o tom, že Fina jsem včera musela první polovinu cesty vléct, protože herka usoudila, že se jí do toho kopce nechce. Příště abych ho raději posadila na sáně a táhla...:o)))