Děkuji...
Děkuji tímto počasí, že se všemi možnými i nemožnými způsoby snaží zabít mého nemocného koně. A pokud ne zabít, tak z něho učinit ještě víc zbídačelé zvíře.
Děkuji svému organismu za novou zkušenost (migrény), které zřejmě mají původ v odrazu mé psychiky. Jsem opět o něco bohatší.
Děkuji, že musím řešit problémy, které musím řešit i přes fakt, že se úzkostlivě vyhýbám jejich podstatě.
Děkuji, že to úplně poslední, co se mi teď chce, je jet ve čtvrtek do Prahy. Podotýkám, že za to nemůže nikdo konkrétní, jsem prostě tak unavená, tak vydeptaná a především natolik nasraná na všechny negativní události dotýkající se mé osoby, že nemám nejmenší chuť jet předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku a že jsem vlastně šíleně v pohodě.
A teď raďte, babizny, jak z tohohle ven.
Daja Swito
a nejduchaplnější cint nejvytočenějšího jedince v západních Čechách.
Děkuji dál... (to totiž ještě není všechno)
Děkuji tímto za tři dny plné sněhu, který už fofrem mizí.
Děkuji za lavinu, která mne málem zabila mezi dveřmi.
A v neposlední řadě Děkuji za nedobrovolnou hladovku, protože naproti v marketu mají inventuru. Muhehe.