Král je mrtev. Ať žije král!
Základní otázka: A Barbaro je vlastně kdo?
Odpověď: americký dostihový kůň, fenomén 21. století. Startoval párkrát, pokaždé zvítězil a svým majitelům ve svých třech letech vydělal přes 1.280.930 USD (cca 40 mil. Kč).
Všichni, kteří se o koně a dostihy nezajímáte, čtěte dál, protože tohle je reálný příběh světa, který je nám neznámý. V naší republice dostihy přežívají. Dostihové koně, kteří si na sebe vydělají, spočítáte snadno, je jich opravdu troška: zpravidla do takového koně majitel nacpe mnohonásobně víc peněz, než mu kůň vrátí (pokud mu vůbec něco vrátí).
Představte si zvíře s hodnotou odhadem 70-100 miliónů dolarů, které si před zraky milujícího národa krátce po startu v dostihu zlomí nohu, a to takovým způsobem, který si říká pouze o jedno: zastřelte ho, hned a tady.
Jeho majitelé to však neudělali a pokusili se hřebce zachránit. Pro názornost tohoto článku se pokusím zjistit, kolik peněz skoro roční léčba toho zvířete stála, šmahem odhaduji tak půl miliónu Kč denně (náročnější operativní zákrok na koňské klinice v Brně plus týdenní pobyt koně přijde zhruba na 100 tisíc Kč). Hřebec se podrobil několikahodinovému zákroku, kdy mu kloub rozlámaný na cucky provrtali 27 šrouby a vše zpevnili destičkou, aby celé to dílo vůbec drželo pohromadě. Do té doby nevídaný chirurgický kousek, ale u koní, kteří nemohou se zlomenou končetinou pobývat v klidu v posteli, jde o velmi rizikové období. Kůň nemůže dlouho ležet anebo zatěžovat tři nohy na úkor té čtvrté: dojde k masivnímu nárůstu komplikací a bojům s různými infekcemi, s nepohybujícím se organismem, s rekonvalescencí všeobecně.
Barbaro se dostal do nejlepších rukou. Po operaci byl spuštěn skrz gumový „oblek“ do bazénu, aby byl vodou nadnášen a nepřetěžoval své nemohoucí tělo ležením či zavěšením, v obou případech by hrozilo otlačení a následné odumírání „přeleželého“ organismu. Kromě bazénu, kde se kůň mohl pohybovat, aniž by si rasil nohy, měl k dispozici i kyslíkovou komoru, která pomáhala hojit tkáně. I tak hrozilo množství nepříjemností: kromě pooperačních infekcí především schvácení kopyta té druhé (zdravé) nohy, abnormálně zatížené na úkor té polámané. A stalo se, takže po čase hřebci museli operativně odebrat 80% kopyta, aby zabránili dalším zánětům a s tím spojeným ohrožením na životě.
Po třech měsících světem probleskovaly zprávy, že kůň je zřejmě z nejhoršího nebezpečí venku. Fotografie a videa, na kterých se Barbaro chodil pást, jeho neuvěřitelný životní apetit. Nevzdával se, přijímal svůj úděl a vypadalo to, že je zaděláno na budoucí hollywoodský trhák, protože nejen Barbaro byl za hrdinu. Jeho trenér Matz se nejenže úspěšně zúčastnil Olympiád, ale v roce 1989 přežil havárii letadla, během které zahynula téměř polovina pasažérů. Byl to právě on, kdo pomáhal zachraňovat přeživší, včetně tří dětí, které dostal z letadla pryč.
Bohužel zázraky se nedějí, ani u lidí, ani u koní. Po sedmi měsících optimismu a snažné léčby musel být Barbaro utracen. Kromě zchvácení dalšího ze zdravých kopyt nevydržely tíhu koně šrouby a hřebce museli znovu operovat. Ke zlámanému kloubu přidali speciální vzpěru, kterou z vnějšku přišroubovali skrz končetinu, což znamenalo komplikace spojené s hnisavými abscesy. Kůň se z narkózy probral, ale viditelně už nebyl schopný tuhle bitvu o život vyhrát: špatně vstával a pohyb mu činil větší a větší potíže. Nepřirozeně zatěžovaný organismus si pomalu vybíral svou daň a nemělo význam hřebce v takovém stádiu udržovat při životě.
Král je mrtev. Ať žije král. Ale proč vlastně?
Nepíšu to sem proto, abyste zamáčkli slzu. Nebyla jsem Barbarova fanynka, americký turf jde těžce mimo mne, ale obdivuji všechny, kteří nelitují peněz a snaží se zvíře zachránit ze srdečních důvodů. Znám lidi, kteří si kvůli nemocnému koni vzali dvousettisícový úvěr, aby se mohl uzdravit, přestože stejně jako u Barbara bylo jasné, že už nikdy k žádnému sportovnímu využití nebude, že z něho nebude víc než chromajzl a darmožrout belhající se po zahrádce. A ve vzduchu bude viset otazník, jestli by nebylo moudřejší ho nechat zastřelit...
Když nad tím tak přemýšlím, co mne vlastně na tomto příběhu zaujalo? Souboj rozumu a citů, tedy nominální hodnota natolik výjimečného zvířete versus srdeční záležitost ze strany majitele, to vše versus nezvratný fakt, že peníze nejsou všechno ani kdyby se člověk rozkrájel? Kůň měl štěstí, že ho vlastnili movití lidé, kteří neváhali zkusit zachránit ho. Ale ani dostatek financí Barbarovi nepomohl. Navíc jaký život by hřebce čekal, kdyby býval žil dál? Kolik let by podstupoval jednu operaci za druhou? Nejsou taková rozhodnutí týráním zvířat?
Zkusila jsem se vžít do pozice majitelů, kteří jsou za svá rozhodnutí ohledně operování Barbara ostře kritizováni. Ale představa, jak já rozhoduji o osudu zvířete, které je sledováno pomalu celým národem, mne utvrzuje v přesvědčení, že pokud si to mohu finančně dovolit, tak tu šanci zmrzačenému zvířeti dám taky. Vždyť pro podobné příklady není třeba nakukovat do Ameriky, vzpomeňme na vítěze Velké Pardubické Chalca, jemuž tučné konto pana Komárka také život nezachránilo.
Ale jedním faktem jsem si jistá: co se nepovedlo s Barbarem, poslouží jako naučný příklad pro jeho případné následovníky, aneb všechno zlé je vždy k něčemu dobré. Budiž mi útěchou, že já bych nad tímhle dilematem dlouho přemýšlet nemusela. Já bych svého koně musela nechat zastřelit i v případě banálního zranění, protože na případnou složitější rekonvalescenci prostě nemám prachy a nemá to nic do činění s tím, jestli ho mám ráda anebo nemám ráda, jestli jsem za jeho osud zodpovědná či nikoliv. Prostě musím doufat, že nikdy nebudu tváří v tvář postavena před možnost „buď a nebo“ v návaznosti na nehoráznou sumu peněz vraženou do zvířete, u kterého je to pravděpodobně zbytečné, anebo jasný verdikt „zabte ho“, přestože určitá šance na uzdravení existuje.
Tak snad jsem nikomu nezkazila večer.
Daja Swito
s nemocnou hajtrou na krku:o)
foto: zdroj net (http://www.vet.upenn.edu/newsandevents/news/BarbaroPhotos.htm)