Česko hledá Superstar...???
Nejsem si sama jistá, jestli Česko vůbec nějakou Superstar potřebuje... Ale budiž.
Leč historie si umanula jinak. Za normálních okolností bych totiž neměla ponětí, o co se jedná: nebýt Matěje. Jako většina národních pořadů, které zná „každej“, by mne i tahle komerční záležitost minula, a to sakra velkým obloukem, vždyť k podobným záležitostem mám hluboký odpor.
Matěj však znal soutěž z Anglie a v jednom z ICQ rozhovorů mi ji doporučil: prý „dívej se, to ti bude psina, fakt to stojí za to“.
Ano, slíbila jsem mu to, ale co si budeme namlouvat: jedním uchem dovnitř, druhým ven. Televizi bych já v takovém případě nepustila ani náhodou!
Leč Matěj mé finty prokoukl, a abych se příště nemohla na nic vymluvit, poslal mi včasně SMS.
A tak jsem se tedy dívala. Od druhého dílu, a poctivě, nutno konstatovati. A jistá (pro mne opravdu zajímavá) věc se té záležitosti nedala upřít: vývoj. Vývoj všech těch lidí, kteří se drali k vrcholu, kteří na sobě dřeli, a měli pouze půlrok na to, aby se z nich stali alespoň částeční profesionálové. A ještě navíc s nezvratným faktem, že jejich osud závisí na národě, který dvakrát soudný není. „Co Čech, to muzikant“, už dávno neplatí, soudě dle národního vkusu.
Dodnes si lámu hlavu nad tím, jak to že v prvním ročníku vyhrála Aneta. Přišlo mi absurdní, aby zvítězila neanorektička, navíc i pohybově tápající, s obličejem nemodelingovým, a co je hlavní, s výborným zpěvem. Aneta totiž byla MOU favoritkou od Top 40, kdy váhala, co si vzít do semifinále na sebe. A jak sáhla po těch gatích a řekla „to je ono“, tak byla MOJE. Prostě moje holka.
A líbilo se mi, jak zpívá, zatraceně moc. Přiznávám se, že poslední finále jsem neviděla, a radost, když jsem se dověděla, že Anetka vyhrála, to se nedá popsat. Že by hokejový národ konečně rozeznal kvalitu od kvantity?
Anetu Langerovou nesmírně obdivuji. Nezklamala mne ani svou první deskou, ani svým počínáním; zůstala ve škole, odmítla stupidní novácké estrády a vrhla se na koncertní turné s kapelami, které do umělého šoubyznysu rozhodně nepatří. Vylítla bych z kůže, když se příznivci Šárky Vaňkové ohánějí faktem, že Šárce bylo teprve 16 let... Vždyť Anetě bylo o pouhý rok víc, a dokázala se směle vyšvihnout na špičku populární scény, aniž by se zaprodala kýčům, což se v případě slečny Vaňkové říct nedá. Obrovská propadlina mezi kvalitami obou finalistek je nepopsatelná, a v případě Anety Langerové zbývá věřit a doufat, že raketový start mezi elitu důstojně ustojí, že ten obrovský nápor zvládne. Že příští album bude ještě lepší, a že všem remcalům dokáže, že na to opravdu má.
Letošní ročník Superstar nebyl ani v nejmenším podoben předchozímu. Soutěžící tušili, do čeho jdou, bojovali čestně, nehádali se s porotou... jakoby letos byla v módě slušnost, skromnost a čestnost. Jen určité výroky poroty mne zarážely, a to v souvislosti s Gábou. Napomínali ji za falešnost, která se nelepšila, ale zároveň ji vynášeli do nebes, což mi bylo protivné. Postup Petra a Vlasty do finále byl mým nejlepším zážitkem z celé Ss; ale jinak byl celý ročník oproti divokému loňsku nuda.
Velký podíl na vítězství Vlastíka měl Michal Horáček, který nikdy neopomněl mediálně zvýraznit onu lidskost, kterou Vlasta svou spontánností prezentoval. Těžko říci, jak by se míchalo kostkami, kdyby na postu předsedy poroty seděl loňský Ondřej Hejma.
Tak se necháme překvapit, dosáhne-li český Vlasta na post dnešní Anety. A zdali si národ čecháčků vezme z jeho životní filosofie alespoň maličko příklad...
Daja Swito
NeSuperstar
